Náš kamarád Johny B. z kapely Bombs from Heaven napsal recenzi na novou desku The Rocket Dogz. Zároveň se o ní s námi podělil a my vám jí exkluzivně přinášíme právě nyní!
THE ROCKET DOGZ – Back in Traumaville
Tchichimania records / Monster 2013
8.5./10
Super mutant, hmota hmotná i hmota nehmotná, vypustili svorně z boudy smečku humr psů, napůl mrtvých, napůl sjetých tydrinem, šlukujících výměšky klingonských ostatků těl hodně přísně!
Ti, co štěňaty byli, prokousali se „Mad dog holocaustem“ ke „Generation zero“ a k oslavě 5 let výročí nadělili si hromádku bobků vskutku precizních „Back in Traumaville“.
Na desce, kterou favorizuje booklet graficky přepěkný, informacemi přebušený, fotkami i literou doplněný, najdete 9 nových hitovek, přesně tedy 8+intro, kdy vás zvuky divné a murmur zapřáhnou do děje, aby po vás v prvním songu s riffem, a nebojím se použít to slovo, až hard corovým, prachsprostě koblihy z vesmíru naházeli. O geneticky upravených koblihách? Proč ne, je to psychobilly. Další je titulní opus „Back in Tramuville“ o hrůzo-strašným místě, kam by jeden radši nešel, viď! Ne tak ale psíci, už jsou veliký! Navíc když máš dvě hlavy a 4 ruce, co by se ti mělo stát? Vokály naléhavě připomínají blízkost, místy až těsnost tohodle B-movie místa, brrrr…
„Under my bad“ je silně emoční memorální příběh…ještě když byli kluci malí, válelo se jim pod postelí věcí…třeba mrtví sousedi, pamatuješ taky na kouzlo dětství? …doposud má nahrávka tah síly ufa a tak pomalu zastaví na panáka jedu. „You have to go“. Woody jako autor je jednoduše romantik záporného typu!!!! Přicházející stopáž patří hitovce největší. Vlkodlaci prostě táhnou „Stmívání, nestmívání. A „I´m the wolf“ má refrén jako prase!! A zuby a chce lovit! Tohle je místo, kvůli kterýmu budete z té desky chcát jehličí a sůl! „Silent rail“ je teda tuctovitějšího charakteru, o vláčku ubližovacím a zlé sémě rozsévacím! Jezdí všude, a kde může a kam přijede, rádi nejsou. Tady ta mašina potřebuje trochu promazat!! A o to se postará závěr v „Personal psycho“ a obezřetná, milostná „Dancing on your grave“, která ale teda jak začla, tak rychle skončila…takže si to přetoč voe!
Raketoví psi tě na své poslední desce provedou příběhama, který k psychobilly prostě patří, s hromadou nadsázky, špatných postav, který bys prostě seznámit s mámou zrovna nechtěl. A jako vždycky mám rád, když nějaké kapele píšu recenze od začátku a tohle je třetí, navíc v tom celou dobu slyším jistou míru Nekromantix, který můžu! „Back in Traumaville“ není vyloženě průlomový, k posrání brutální „objevení ameriky“, ale poctivá psychobilly fošna, o které vím, že mi v přehrávači bude strašit ještě dlouhej čas, což se u nás v buranově nestává každej den! Akorát příště bych prosil delší stopáž boys!!!
