Stalo se to, v co jsem doufala jen ve skrytu duše…
Že jsou Chinaski jak skvělí hudebníci tak i baviči je všeobecně známo. Ale že dokáži tak bravůrně sjednotit náladu publika, to bych nečekala. Kapacita kulturního domu byla naprosto vyčerpána, prodíráni se davem bylo nezbytné. Kdo nepřišel půl hodiny před ohlašovaným začátkem, neměl moc šancí se pod pódium dostat a postával jen v zadní části sálu.
Chvíli na sebe kapela nechala čekat, necelých 15 minut. Musím říct že teplo v sále tedy bylo ohromné, kapičkám potu jen ze stání se vyhnout nedalo. Ale jakmile těch 5 chlapáků nastoupilo na jeviště, na vše se zapomnělo a radost střídalo nadšení. Zazněly samozřejmě všechny známé písničky, pár méně známých jen pro opravdové fanouškovské fajnšmekry a my nezasvěcení jsme se naučili i Punčocháče!
Při písničce Slovenský klín nebyla přítomna Bára Hosnedlová, ale ničemu to nevadilo, jelikož bylo do publika nabídnuto přítomným slečnám, že se mikrofonu mohou ujmout samy. Dvě odvážné dámy nelenily a nakonec z původního dua vzniklo trio o dvou mikrofonech. Je pravdou, že text jim dal kapánek zabrat, ale pro nás to bylo zpestření a pro ne jistě jedinečný zážitek.
Asi nebyla jediná skladba, kterou by nezpívala většina návštěvníků. Každý se imrvére vrtěl, tančil, skákal a užíval si vystoupení plnými doušky. Atmosféra byla unikátní, člověk nechtěl, ať koncert skončí. Pořád tahali z rukávu jednu pecku za druhou.
Ve chvíli, kdy už jsem si snad nemohla vzpomenout na žádnou písničku, jež by nezahráli, kapela oznámila konec vystoupení. Samozřejmě po pár minutách hlučícího davu se s radostí vrátili a dali přídavek rovnou o dvou písničkách. Po nich se ovšem dav odbýt nenechal, a následoval druhý přídavek a tentokrát už písnička opravdu poslední. Po ní jsme se s blaženými úsměvy na tváři rozloučili a odebrali domů, vstřebávat zážitky.
