Kapela Wohnout letos slaví 25 let na hudební scéně, ale hlavně vydává v pořadí už desáté album s názvem HUH! O tom, kdo s kapelou na albu spolupracoval a jak se posunula tvorba kapely jsme se bavili s Honzou Homolou a Jirkou Zemánkem.
Proč jste si ke křtu vybrali zrovna Skate park na Štvanici?
Honza: No to je asi otázka na naší manažerku, ona to asi odhadla podle toho, že je to tady hezký a odhadla to opravdu dobře, protože to je taková oáza uprostřed Prahy, nemusíš tu sedět někde na zahrádce nebo v nějaký hospodě, seš tady v přírodě a můžeš přihlížet skateboardingu, což je krásnej sport.
Jirka: A chtěl bych teda dodat, že pátého září tady budeme křtít naší novou desku, taky jsme tu fotili promo fotky a je to teď vlastně taková naše základna a ač nejsem skateboardista, ale znalec kvalitního života, tak to tady mám rád.
Co se týká nové desky, zaujal mě její název HUH, co si pod tím mám představit?
Honza: Primárně to je citoslovce, ale každej za tím hledá nějaké zkratky a my ty zkratky necháme na lidech. Možná by bylo pěkný, aby každej napsal svoji verzi téhle zkratky.
Album jste tvořili v době pandemie?
Honza: Ta hlavní část přišla v době pandemie a paradoxně nám to přišlo hrozně vhod, protože je znát, když jsme odpočatý a nejezdíme po koncertech, teď je zase znát, jak jsme zhuntovaný. Některé věci z desky vznikaly před tím, ale ty hlavní věci jako studio a scházení se ve zkušebně, to bylo všechno během covid pauzy.
Jirka: Opravdu jsme snad poprvé takhle intenzivně připravovali. V těch měsících, co máme normálně volno a jezdíme po světě, tak jsme zkoušeli tady v Praze ve zkušebně.
Předpokládám, že tu covid pauzu nejvíc ocenily vaše rodiny, měli jste na ně víc času?
Honza: Po pětadvaceti letech jsme zažili volný víkendy. Byl pátek, normálně odjíždíme na koncerty, ale místo toho jsme jeli někam na chatu. Najednou si můžeš určit, kdy půjdeš spát, jestli půjdeš ve čtyři ráno, kdybychom se normálně vraceli z koncertu, nebo jestli půjdeš už v devět večer.
Jirka: Já když jsem zjistil, že jsem s rodinou už příliš, tak jsem raději šel do práce a rozvážel jsem jídlo na kole pro jednu firmu.
A co ostatní, jak jste trávili covidový čas?
Honza: Každej se věnoval koníčkům, které mu přerostly v povolání. Brácha řeže sochy, já maluju, Fenek učí, i když mi není jasný, jak to jako dělal, když se nesmělo.
Jirka: A já jsem přemýšlel, ale vlastně vůbec na nic jsem nepřišel, tak jsem šel raději do tý práce.
Některé písničky na novém albu na mě působí trochu jiným dojmem, než klasické “wohnoutí” písničky, je to jen můj pocit?
Honza: Písničky jsem poslouchal jen do té doby, než se odevzdal master, což je fáze, ve které ty písničky můžeš nějak ovlivnit, ale včera jsem si to pustil jako posluchač a najednou mi přišlo, že to jsou klasický Wohnouti, že to není nic světobornýho. Přitom do tý chvíle jsem si myslel, že jsme se někam hnuli.
Jirka: Tak to mě teda přišlo, že to je takovej návrat k první, nebo asi spíš druhý desce. Stylově to je dost pestrý. Ale bude to i tím, že jsme na tom pracovali všichni společně ve studiu, což poslední třeba tři desky nebylo.
Je rozdíl, když jste ve studiu všichni pohromadě a když si každý nahrává jen svůj part?
Honza: Je to velkej rozdíl a u posledních desek mě hrozně štvalo, že se nepotkáme u nahrávání, každý si jen natočí svůj part a ostatní to nemůžou komentovat a právě velkou spojkou pro nás byl producent Michal Skořepa. Byl to takovej pojící prvek.
Jirka: To je pravda. Ten prakticky za celý čtyři tejdny, co jsme tam byli, tak neopustil bránu pozemku toho studia. My jsme mu chodili pro jídlo, nakoupit, on vůbec nevylezl ven. Ta práce ho bavila, bylo to vidět a my jsme byli hrozně rádi, že tam je.
Honza: Byl to takovej dobrej psychologickej prvek.
Takže jste funkci “ kontrolora” ocenili?
Honza: To určitě, většinou se dohaduješ o nějakejch subjektivních pocitech a on měl vnější náhled a to bylo hrozně důležitý.
Jirka: Kecal nám do toho a řešil každej nástroj a řešil to dobře.
Honza: My jsme se snažili tu desku udělat hrozně jednoduše, jak aranžérsky, tak zvukově. Nemáme tendence vymýšlet pořád nějaký umění.
Je nějaká změna v porovnání s jinými deskami?
Honza: Až na pár experimentů mi přijde dost podobná, ale ono je to taky tím, jak zpíváme, to potom můžeš udělat, co chceš a ono to pořád zní stejně.
Jirka: Já mám třeba zkušenost s tím, že někteří lidi mají tenhle druh zpěvu rádi, někteří ho zase nesnáší. Je to tak moc charakteristický druh zpěvu.
Honza: Trochu se změnilo to, že nám zhrubly hlasy.
Jirka: Ale ne moc…
Honza: Líp artikulujeme a máme líp vytažený ty zpěvy nad muziku. My jsme ty zpěvy dost utápěli, aby tomu nebylo rozumět, protože to byl další nástroj, kterej nebyl důležitej, takže těm deskám není rozumět.
Hlas pro Vás nebyl důležitý?
Honza: No, nebyl a dodnes mě to štve. Dneska je pro nás zpěv to primární. Teda, primární je baskytara, pak dlouho nic a pak ten zpěv 😊
Co mě zaujalo, je obal tý desky…
Honza: Dělal ho Michal Skořepa a vlastně i fotky. On je fakt multifunkční, takže jsme to na něj všechno nasypali.
Jirka: Taky nám točí videoklipy. A pro tuhle desku toho udělal opravdu dost. Myslím si, že to je padesát procent Michal a padesát my.
Měl volnou ruku?
Honza: Hodně jsme se dohadovali. Určitě to na nás zkoušel, někde narazil a někde to bylo k dobru. Zkoušel naše hranice až kam jsme ochotný zajít. Teda co se týče muziky. Co se grafiky týká, měl naprosto volnou ruku
Když ti někdo něco extrémně přetvoří, tak se v tom necítíš a on naprosto perfektně cítil, kdy ti to jde proti srsti, takže jsme se pořád pohybovali na nějaký hraně. Co bylo hodně prospěšný tak to, že u těch písniček někdy necítíš místa, který jsou důležitý a pak je utopíš a on si toho všímal. Ať už šlo o nějaký rif nebo slogan, který spontánně vznikl ve zkušebně.
Takže tak vznikl i název desky?
Jirka: No on vlastně Michal seděl za pultem ve studiu a říká: “Hele, co kdyby se to jmenovalo HUH”
A my jsme o tom začali přemýšlet…
Honza: My jsme věděli, že chceme jednoslovnej název, protože názvy posledních alb byly dost komplikovaný…
Jirka: A tohle je prostě HUH.
No je fakt, že v jednoduchosti je krása….
Honza: V tý hudbě k tomu dospíváme, očešeme to o všechny zbytečnosti a jdeme úplně na dřeň. Kolikrát je těžší udělat jednoduchou písničku než složitou, protože složitá tě ohromí svojí složitostí a udělá dojem jakýsi kvality, kdežto když máš jen tři tóny a máš s nima nějak zacházet, tak je to daleko těžší. Jako v kuchyni, třeba v japonský, ta je založená na pár surovinách a v tom je to geniální.
To ale neříkám, že teď máme geniální písničky 😀
Co by říkali Wohnouti před 25 lety na novou desku a co dnešní Wohnouti říkají na první desku?
Honza: No tak před pětadvaceti lety by řekli: “Dobrej for, tak nám dejte tu normální desku a ne tuhle srandu”. Na první desce jsme byli dost ortodoxní, byli jsme pankáči, to se změnilo hned s druhou deskou, kde jsme začali víc experimentovat a tak se rozdělili naši posluchači na dva tábory. Ten první vůbec nechtěl, abychom experimentovali a abychom hráli nějaký disco a ti druzí to kvitovali.
Jirka: A ti první, ti ortodoxní, si už zvykli a občas přijdou.
Honza: Já kdybych nebyl z Wohnoutů, tak bych naprosto chápal, že se mi to nelíbí, protože mně fakt přijde náš hlas blbej.
Jirka: Jde čistě o ten výraz, ten zpěv a taky nevím, jestli by se mi to líbilo.
Takže sami sebe byste si nepustili, kdybyste nebyli Wohnouti?Jirka: Kdyby to bylo čistě v instrumentální verzi, tak asi jo.
Honza: My jsme dostali hroznej céres od kritiků za první desku a takhle zpětně se jim vůbec nedivím.
Jirka: Ale kdyby to tak nebylo, tak nejsme tam, kde jsme dneska. Kdyby tam zpíval nějakej normální zpěvák, tak to není tak typický.
Už víte, kdo vám bude desku křtít.?
Honza: Mně by se líbilo oslovit Jirku Hrdinu, který nám křtil první desku.
Jirka: Ale vypadalo by to jako že teď něco uzavíráme a to snad ještě neuzavíráme.
Honza: Nás hrozně baví ty písničky, ale jak jde o nějaký promo nebo strategii, tak je to s náma otřesný.
Ale myslím si, že by to mohl pokřtít náš bubeník Fenek, on má takový dar řeči. Ale muselo by tam bejt hodně R.
Jirka: My se mu totiž posmíváme, že ráčkuje.
Máte v plánu jet nějaké turné u příležitosti vydání alba?
Honza: My bychom ho rádi jeli a teda doufáme, že ho pojedeme a když to bude jinak.
Jirka: Tak ho nepojedeme.
Honza: Nebo se to bude muset odsunout na nějaký neurčito. Moc si neumím představit, že bychom dělali nějaký streamy v rámci turné. To určitě ne. Možná jeden, ale ty lidi to už nebaví a muzikanty taky ne.
