Druhý červnový víkend patřil na milovickém letišti všem milovníkům hudby. Konal se zde již jedenáctý ročník festivalu Votvírák. Ročně se tu sejde několik desítek tisíc lidí a ani letos tomu nebylo jinak. Na sedmdesát tisíc lidí si přijelo poslechnout kapely jako Mandrage, Wohnout, Katapult nebo Škwor. Velké oblibě se těšily i “zahraniční“ kapely jako No Name nebo Pavol Habera a skupina Team. Pobyt na festivalu nejen fanouškům, ale i pořadatelům, komplikoval velmi silný vítr, který se ale během pátečního večera ustálil.
V pátek 16. 7. mířily do Milovic desítky tisíc lidí. Všichni měli stejný cíl – letiště v Milovicích. Tam jim po jedenácté probíhal multižánrový festival Votvírák. Ti zdatnější se na cestu vydali po vlastní ose, jiní využili vlak. Nejvíc to vychytali ti, kteří využili svozovou dopravu z Černého mostu. Už první úkol po příjezdu do areálu, postavit stan, se zdál nemožný. Vítr byl tak silný, že ani ve dvou nebylo možné ho postavit. Po boji, my versus počasí, jsme se těšili, až si dáme pivko a poslechneme si první kapelu. Bohužel právě kvůli velkému větru byli organizátoři nuceni první koncerty zrušit. Z pohodlí přistávací plochy jsme slyšeli až kapelu Imodium. To už se o slovo hlásil hlad a tak jsme se vydali vstříc stánkům s občerstvením. K mému překvapení jsme kromě klasiky jako jsou langoše a párky narazili i na stánky, ve kterých se prodávaly saláty nebo ovoce a o hladu nezůstali ani vegetariáni. Nás nasytila porce čínských nudlí a pomalu jsme se vraceli před hlavní (Kofola) pódium. Známé tóny mi připomněly zpěvačku Ewu Farnou. V březnu roku 2007 měla svůj první koncert a tak jako poděkování svým fanouškům zahrála jedny ze svých prvních písniček – Měls mě vůbec rád, Jaký to je nebo Ticho. Přidala ale i písně jako Na ostří nože nebo Leporelo. Před pódiem se vytvořil pěkný houf lidí a bylo skoro nemožné se dostat k vedlejší Staropramen stage. Tam se totiž srocovali příznivci tvrdé hudby, konkrétně metalu. Na scénu se řítila pražská kapela Dymytry. Po koncertě byla připravena autogramiáda a fronta vedoucí ke kapele nebrala konce. Blížil se večer a my jsme se znaveni opřeli o drátěnku vedle hlavní stage, koupili si pivko, langoše a poslouchali Xindla X, písničkáře, který nesmí chybět na žádném pořádném festivalu. Zatímco z jedné strany jsme slyšeli klasiku jako Anděl, Dysgrafik nebo Lásku v housce, od Óčko stage bylo slyšet skandování rapperů, kteří se nemohli dočkat hiphopové kapely Pio Squad. Pomalu se začíná ochlazovat a tak je nejvyšší čas zajít si pro bundu do stanu. Je až s podivem, kolik lidí se dokáže vylejt během pár hodin. Každopádně doufám, že všichni přežijou festival ve zdraví. Nejvíc obdivuju hrdiny, kteří se po pár pivech a pár panácích nebojí vylézt na místní pouťové atrakce. Když jsem si odskočila pro bundu, stálo před hlavním podiem tak stovka lidí. Když jsem se pak vracela, bylo mi jasný proč. Připravovala se kapela Mandrage. Ti, co celý den jen tak polehávali nebo posedávali, byli v tu ránu na nohou. Kapela nemohla vynechat písničky jako Hledá se žena, Travolta nebo Šrouby a matice. Jako přídavek zahrála kapela Františkovy lázně. Při téhle písničce tancovaly snad celé Milovice. No, čím víc se blíží půlnoc, tím víc na mě dopadá únava. Rozhodně si ale nenechám ujít Rybičky 48. Už tak pořádnou show na jakou jsme u Rybiček zvyklí, podtrhoval ještě ohňostroj. Kromě tří hlavních pódií byly pro návštěvníky otevřeny ještě čtyři další. Hanácká dance stage, Captain Morgan, Urban zone a Jägermeister zone. Na těch se pařilo až do ranních hodin.
Je sobota ráno a já chci kafe, dejte mi prosím někdo kafe. Po asi třech hodinách spánku nechci nic jiného než kafe a snídani. Když ale vidím fronty před stánky se snídaní, touha po kávě mě rychle opouští. No, ale pořád je moje závislost na kofeinu větší než moje vůle. Takže asi po hodině čekání se dostáváme na řadu. A musím říct, že to čekání stálo za to. Kromě kafe jsem si dala i pořádnou snídani. A že bylo z čeho vybírat. Vajíčka, párky, lívance, müsli. Jako za mě dobrý. Co už za mě tak dobrý nebylo, byly Toiky. Chápu, že vybavit festival záchody pro šedesát tisíc lidí není sranda, ale sranda to nebyla teda ani v těch kadibudkách. Každopádně, po tom, co jsem ze sebe udělala alespoň trochu člověka, mohli jsme konečně vyrazit do areálu. Tam už se prvních pár ranních ptáčat štosovalo pod pódiem, na kterém už hrála funky kapela, která si říká Filip Zangi a Purpur. Rytmickými písněmi dali do pohybu alespoň tu hrstku lidí, kteří byli ochotní vyškrábat se ze stanu. U nás se říká, že se má člověk spravit tím, čím se rozbil. Takže honem pro pivo a ke Staropramen pódiu na už legendární kapelu Alkehol. Na ně se přišlo podívat už o poznání víc lidí. Taky už je poledne a to je čas na oběd. Z nepřeberného množství jídla jsme se rozhodli pro burgera. Byť nám není pořád nejlíp, usedáme na naše oblíbené místo na levo od pódia a v poklidu posloucháme Sabinu Křovákovou. Po ní přišlo trochu skáčka v podání kapely Fast Food Orchestra. Ale co mě úplně dostalo, byl Jaroslav Uhlíř. Kdyby mi někdo řekl, že na písničky z pohádek a filmů bude na festivalu pařit sedmdesát tisíc lidí bez rozdílu věku nebo hudebního stylu, asi bych mu nikdy nevěřila. Zpíval celý areál. A jak jsem se později dozvěděla, pod pódiem probíhalo pořádné pogo. Už jsme se naseděli dost dlouho, procházíme areál, cestu nám krapet znepříjemní tuna odpadků na zemi a opilci, které musíme překračovat. Pomalu jsme se dostávali ke Staropramen podiu, když se o slovo přihlásil naprosto vyšťavený telefon. Takže slyšíme jen pár písniček od kapely Krucipüsk a brodíme se na druhou stranu ke stanovému městečku, kde je festivalová pohotovost. Za čtyřicet korun (což je příjemná změna oproti jiným festivalům, kde se za nabití platí kilo), si necháváme nabíjet naše telefony a v tu ránu jsme bez času i bez programu. No nic, zpátky do areálu. Zase se o slovo hlásí hlad a tak jdeme podél stánků a koukáme, kde se co připravuje. Zaujala mě mexická specialita,ve stánku naproti Jäger zóně. Teda jen do prvního kousnutí. Mražená zelenina s kuřecím masem a trochou pálivé papriky není to, na co jsem měla chuť. Tu si spravuju až kebabem. Usedám na zem a pozoruju lidi. Festival mi připomíná spíše maškarní, tu frajer s hlavou koně, tady zase s pavoukem na hlavě, kousek vedle paří Teletubies. Jelikož jsme díky naší lenosti propásli Miro Žbirku, Pavola Haberu a skupinu Tým jsme si už ujít nenechali. Jejich známé hity jako Je to vo hvězdach, Boli sme raz milovani, dostanou snad každý pár, který na festivalu je. A nejen páry, dokážou chytit za srdce každého, i když se jedná o více jak dvacet let staré písně. Po troše romantiky přišel nářez v podání Wohnoutů. Energická kapela, která rozproudila všechny přítomné. Pro kapelu nejtypičtější písničky Gastrosexuál, Sejko Nopí nebo Svaz českých bohémů patří na každou pořádnou párty, kterou Votvírák bezesporu je. Ale zpátky ke Slovensku. Na hiphop stage dohrává poslední písničky raper, který si říká Vec a na Kofola stage začíná hrát kapela No Name. Děláme tedy kompromis a sedáme si na půl cesty. Poslední pivko, možná dvě a jdeme stanovat. Jen kdyby nebyl na ředě Mr. Cocoman a The Sold Vibes. To byla pořádná dávka reggae na dobrou noc. Další Votvírák je za námi. Každý rok to je větší a větší hardcore, ale stejně se sem budeme pokaždé vracet. Tak čau v roce 2018!
