Loni uspořádali Koncert velký jako Meziříčí, plánují koncert v synagoze, singl nahráli ve skříni a chtějí vydávat písně ve dvou jazycích. To jsou muzikanti na plný úvazek Lucy & HangOver z Vysočiny.
Jak dopadl Koncert velký jako Meziříčí?
Lucka: Bylo tam neuvěřitelné množství lidí, to nás velmi potěšilo. Hodně času jsme strávili přípravou, vzhledem k tomu, že jsme si to sami zorganizovali od A až do Z, včetně grafiky, LED screenů a technické části. Skočili jsme do toho tedy ne jen jako muzikanti, ale vyzkoušeli jsme si i tu realizační část, abychom věděli, zač je toho loket. (smích)
Máte nějakou zpětnou vazbu?
Lucka: Ukázal se tam i náš booking agent David Němeček, který je hlavní booker pro Druhou trávu nebo November 2nd, kteří letos získali Ceny Anděl. Je to taky náš dobrý kamarád a nemá potřebu nám mazat med kolem huby a řekl, že takhle profesionální výkon ani nečekal. A to nás moc potěšilo.
Plánujete takovéhle velké akce pořádat častěji?
Lucka: Říkali jsme, že letos bychom udělali něco trošku akustičtějšího. Loni to bylo hodně o tom, že jsme v podstatě novou kapelu Lucy & Hangover chtěli představit lokálnímu publiku.
Teď už to bude víc o tom, že ty naše písně umíme hrát v akustické verzi, kdy není potřeba něco dolaďovat technickým vizuálem a uděláme tu atmosféru pomocí hudby a světel.
Kde se to bude konat?
Martin: Koncert se bude konat v nové synagoze ve Velkém Meziříčí. Takže i atmosféra samotného prostoru by mohla do toho koncertu hezky sednout. Chtěli jsme, aby to bylo jiné, oproti Jupiter klubu.
Lucka: Ať lidi zažijí zase něco nového. My jsme hodně divocí, co se změn týče. Tohle teda nebude divoká změna, ale spíš taková příjemná, poklidná záležitost.
Máte nějaký hudební žánr, do kterého se řadíte?
Lucka: Většina kapely vychází od trampů a „ohníčkářů“ a rádi bychom se navrátilik těm kořenům country hudby a trošku to spojili i s americkou country. Ta má takovou správnou energii a říz. Nemusíme se řadit jen do žánrů folk nebo country, ale i do popu. V Americe a celkově na západě hodně frčí americké country i v moderní hudbě.
Máte v plánu nějaké nové songy?
Lucka: Příští týden jdeme natáčet do studia naši novou písničku. Snažíme se teď kopnout trochu do vrtule. Je těžké přelepit známku party kapely na tu autorskou tvorbu.
Už jste někdy dělali autorskou tvorbu?
Lucka: Já jsem dřív tvořila převážně autorskou hudbu. Mám za sebou jedno sólové CD s názvem Volnost. To jsme natočili v roce 2015 ještě jako Lucie Dobrovodská & Paka. Hudebně i producentsky nám s ním pomáhali muzikanti od Vlasty Redla a je to říznuté hodně latinou a folkem.
Spolu s kapelou Paka jsme jezdili koncerty na lodích v Austrálii a na Zélandu.
Vaše autorské písničky budou v češtině?
Lucka: Chceme vydávat písničky jak v češtině pro české fanoušky, tak v angličtině pro zahraniční trh.
Budete tedy dělat stejný písničky, ale ve dvou jazycích?
Lucka: Přesně tak. Čeština je krásný jazyk a není úplně lehký v něm psát tak, aby to fungovalo na ty doby, které my chceme hrát. Celkově je to kumšt, aby člověk nepustil do světa úplně cokoliv. Jsem si vlastním cenzorem a nepustím ven všechno, co mě napadne. No a potom to přelít do té angličtiny, to je taky oříšek. V angličtině se zpívá na jinou dobu, je tam jiné frázování… No ale nějak si s tím poradíme.
Kdo píše texty?
Lucka: Texty píšu převážně já, i když Martin s Kubou už v angličtině taky napsali nějakou tu písničku a jeden text i Michal. Ovšem s klukama si pomáháme. Hudbu pak víceméně tvoříme s Kubou.
Kde bereš inspiraci na ty texty?
Lucka: Vzniká to třeba když jdu na nějaký koncert. Taky toho mám dost nacestováno a tak se snažím nějaké myšlenky z toho cestování reflektovat do těch textů.
Zároveň jsem ale studovala sociologii a andragogiku a přistihla jsem se, že se často zamýšlím nad společností. Kam to vede a jestli je to dobrý. Takže dost často z těch textů vyplynou témata, co se aktuálně řeší ve společnosti. Například písnička Zase jednou bude lépe odráží to, že nám počátkem roku 2020 začal kdosi diktovat, jak máme žít a co máme dělat. Znamená to teda, že máme čekat na nějaké lepší časy? Nebo budeme žít tady a teď?
Není to o tom, že bych zastupovala společnost jako takovou, ale o tom, jak to cítím a vnímám já.
Kde jste nahrávali píseň Zase jednou bude lépe?
(následuje velký smích)
Martin: To byl hodně zajímavý příběh. (smích)
Nahrávka vznikla na podzim, během naší tour na lodi, kdy jsme tuto písničku nahrávali ve skříni. Vzniklo tzv. Studio skříň.(smích) Kdy jsme jeden pokoj vyčlenili čistě studiu.
Lucka: Na té písni jsme spolupracovali s kanadským producentem, který v minulosti dělal věci s Bryanem Adamsem. Chtěli jsme náhled někoho ze zahraničí, kdo nám udělá mix a master a on se toho chopil.
Takže když píšeš texty, nemáš takové ty záblesky, že jdeš po ulici a najednou tě něco trkne a musíš psát?
Lucka: Nejlepší záblesky mám, když poslouchám rádio.(smích) To si říkám, že můžu vychrlit hromady textů a písní. No a pak si jdu udělat čaj a mezitím ty rychlé nápady kolikrát zapomenu. (smích)
Martin: Kolikrát jen jamujeme na pódiu, nebo máme zvukovku a Lucka si z ničeho nic zapne diktafon a začne nahrávat.
Lucka: Já nejsem systematický člověk a neumím psát na povel. Jsem založena na emocích.
O čem bude nová písnička?
Lucka: Jmenuje se Za svými sny jít a je, jak už název napovídá, o tom, že člověk má následovat ten svůj dar, který mu byl dán. Každý z nás nějaký má, jen ho musí objevit. Ať už je to dřív nebo později. A ačkoliv nám padají klacky pod nohy ze všech možných stran, tak je to právě to, čím bychom měli projít, abychom konečně tento svůj dar vybrousili do drahokamu.
Ty jsi taky našla svůj dar?
Lucka: Od dětství jezdím, hraju a zpívám. Cítím, že mi hudba byla dána do vínku a že bych měla pracovat s lidmi. Já jsem pořád hledala cestu, co je ta moje profese, protože přece není normální, aby člověk byl muzikant a živil se hudbou. (smích)
Takže jsi nebyla vždycky povoláním muzikant?
Lucka: Pořád jsem se hledala. Po gymplu jsem začala pracovat v obchodě, v administrativě, ale nenaplňovalo mě to. Měly jsme s kamarádkou personální agenturu, ale pořád to nebylo ono. Ano, vydělám si dobrý peníze, ale nebylo to to světlo, za kterým mám jít.
Občas mám pocit, jak kdyby bylo určité napojení na vesmír a říkám si: Co je můj cíl? Proč tady jsem? A vždycky mě to vrátí k tomu, že je to ta muzika a to zpívání.
Je v plánu nějaká deska
Lucka: Mysleli jsme si, že bychom na podzim udělali desku, ale je to takové dost narychlo a my nechceme, aby to byly nějaké rychlokvašky. Tak uvidíme. Koketovali jsme a vlastně pořád koketujeme s myšlenkou, že bychom si zajeli do města country – Nashvillu a nahráli tam desku.
Umíte si představit, že byste dělali něco jiného než muziku?
Lucka: Abych si zachovala určitou volnost v době koronavirové, tak jsem si udělala výuční list instalatér-topenář, protože muziku nebylo možno hrát živě mezi lidmi. Tehdy mě představa, že bych zase pracovala pro nějakou korporaci, úplně deptala. Takže raději být řemeslnicí s uměleckými sklony, než úřednicí. Už jsem se tedy prokousala tím vším nehudebním, co jsem zmínila, a teď vím, že už chci dělat jenom muziku. To je pro mě ta pravá cesta.
Martin: Já to mám asi stejně. Chvíli jsem měl klasikou práci, ale v průběhu školy i práce jsem se pořád věnoval hudbě. Postupně pak muzika převyšovala všechno ostatní a tak jsem si řekl: Proč to nezkusit? Navíc, když jsme hráli s HangOver, potkali jsme Lucku a to se málokdy podaří najít stejné blázny a my máme to štěstí, že jsme se našli. Můžeme dělat, co nás baví a jsem za to moc vděčný.
Takže věříte tomu, že když člověk hodně chce, může se hudbou živit?
Lucka: Dá se tím živit, ale musí pro to člověk hodně dělat. Samozřejmě je to jednodušší, když člověk nemá žádné závazky, hypotéky… Když máte rodinu, je to taky těžší, protože chcete být s nimi, ale i to se vždycky dá nějak skloubit.
Martin: Není to rozhodně zadarmo.
Lucka: Taky záleží, jaké má člověk priority. Pokud potřebuje mít nejlepší auto a nejkrásnější dům v dědině…Tak to musí teda hodně hrát. (smích)
Máte daný nějaký cíl?
Martin: Snažíme se vždy stanovit nějaký cíl, kterého chceme dosáhnout, a když se to podaří, tak si nastavíme zase další a makáme dál. Teď se chceme primárně zaměřit na autorskou tvorbu a oslovit tak českou hudební scénu. Přejeme si, že když se řekne Lucy & Hangover, tak aby to lidé měli spojené s nějakou náladou a hudbou.
Neskutečně nás těší, že když nás někdo slyší poprvé, tak si řekne: Wow, to je boží. Zároveň se ale těšíme na dobu, kdy už naše jméno bude známější a budou nás i samotní pořadatelé poptávat sami.
Je těžké dostat se na velké festivaly?
Martin: V dnešní době ano. My jsme v Česku defacto neznámí, ale na druhou stranu je Lucy & Hangover hodně čerstvá záležitost. V létě to bude teprve rok a myslíme si, že už se nám podařilo splnit hodně našich cílů.
Trávíte spolu hromadu času. Dovolené, práce… Nemáte ponorku?
Lucka: My spolu nejsme tak často…(smích)
Martin: To vůbec ne. Akorát leden jsme spolu strávili v Thajsku, únor ve Švýcarsku… Silvestra, Nový rok…aha, tak vlastně jsme spolu hodně času. (smích)
Lucka: Kdybych řekla, že nikdy není ponorka, tak bych asi kecala, ale není to ta ponorka, že bychom si lezli na nervy. Potřebujeme si občas dát prostor, abychom si dělali, co potřebujeme, ale stejně to za chvíli sklouzne k tomu, že si zase píšeme a voláme a řešíme něco pro kapelu.
Očividně jste si sedli i lidsky.
Martin: Přesně tak. A to je nejdůležitější. Podle nás je to pak hodně cítit i z té hudby.
Lucka: To naše přátelství je pro nás víc než sláva. Spolu prostě nějak ladíme a máme společnou energii. A ta hudba je energie, kterou pak posouváme mezi lidi a ti nám to pak vrací zpátky.
Martin: Podle mě jsme opravdu jediná, takhle šílená kapela, která je spolu pořád. (smích)
Co pro vás znamená muzika?
Martin: Pro mě asi volnost a rodina.
Lucka: Pro mě je to předávání energie a sdělení a taky radost z toho že dělám, co mě baví. Muzika je prostě radost. Mezinárodní jazyk a jak říká Martin – volnost.
Martin: Jsme takoví kočovníci.
Lucka: Kočovní herci tu jsou…
