S kapelou Kabát jsem se sešla před autogramiádou v Praze na Jungmannově náměstí, kde podepisovali všechno možné, ale hlavně svou novou kompilaci 2013 – 2015. Bylo úterý, ještě před udílením cen ankety Český slavík Mattoni. Dnes už víme, že kluci získali Slavíka zlatého a stali se nejpopulárnější kapelou pro rok 2016. Rozhovor to byl velice příjemný a vtipný. Bavili jsme se o jejich začátcích, divokých 90. letech, fenoménu revivalů, úskalí hraní s bigbandem, natáčení klipu Valkýra a o důležité roli producenta při tvorbě desky. Za i-klik.cz vyzvídala Klára Skopečková.
Kabát – to je fenomén, už jste spolu taky nějaký ten pátek, tuším třicet let…
Pepa: No, v téhle sestavě asi 26…
Pepa samozřejmě jako zpěvák má další aktivity, o kterých víme, ale co vy, kluci? Až asi na malou výjimku jsem neslyšela, že byste hráli někde jinde a s někým jiným, neříkejte mi, že vás nikdo nikam nelákal…
Milan: Jak už Pepa říkal, my jsme spolu 26 let a těch 26 let to funguje. Kdybychom se rozdělili a někdo z nás si udělal třeba svojí desku nebo nějakou jinou kapelu, tak si myslím, že by to byl problém. Muzikanti to dělají, hrajou třeba v pěti kapelách, ale pak se nemůžou ničemu věnovat naplno. Takže my to máme takhle, jedeme si jednu kapelu a stačí nám to.
Neměli jste za tu dobu ponorku?
Ota: My si od sebe umíme odpočinout, když jsme spolu dlouho. To znamená když se jede turné nebo se dělá deska…
Pepa: My si i v autě rozsedneme (smích)
Jste kapela, která vznikla už před revolucí, neměli jste někdy ambice oprášit ty staré předrevoluční písničky?
Milan: Oni si ty písničky lidi oprášili sami, protože byly na internetu a on to byl docela jinej styl hudby. Tenkrát to byl až takovej trash metal, nevim, ale spíš to jde dopředu. My nikdy neoprašujem. Někdy uděláme na desku 25 písniček, ale přijde jich tam dvanáct. Půlka se tam nedostane, takže písniček máme vlastně dost. Ale nikdy nejdem dozadu.
Pepa: To takhle stojej další kapely ve studiu a čekaj až něco vyhodíme z okna (smích)
Touhle otázkou bych teď chtěla podpořit hlavně začínající kapely v jejich úsilí, měli jste někdy ve vašich začátcích nějaký koncert, který byl ale fakt průšvih? Nepřišli lidi, zvuk na nic…
Pepa: My tenkrát když jsme začínali, tak jsme samozřejmě každej koncert náležitě oslavovali, protože jsme byli rádi, že vůbec můžeme hrát. To nebylo jako dneska, že se podíváte na internet a jdete na koncert. Tenkrát byly zábavy akorát o víkendu a to ještě byla neskutečná procedura, schvalování textů a různý nesmysly… Dávali jsme… říkalo se tomu Seznam písniček (smích), kontrolovali to a když se jim nelíbilo jedno slovo, prostě tu písničku vyškrtli. My jsme si stejně pak zpívali to původní. No a my jsme to právě tak oslavovali, že už jsme třeba v půlce zábavy nehráli (smích). A pak jsme vymysleli rafinovanou lest na diváka, na fanoušky, že jsme si vzali ještě jednu kapelu k sobě, říkali jsme tomu „pokapela“. No a když jsme se v půlce vožrali, vyhlásili jsme „překvapení pro diváka“ a byli jsme rádi, že dorazili a hrajou (smích). Takhle třeba s náma hráli Alkehol, ještě u ohně, nebo Debustrol… Neměli jsme prachy, tak jsme spali různě po kamarádech, prostě takovýhle kapely, který jsou dneska fakt známý. Takže jsme to takhle pomalu rozjížděli a na ty lidi to fungovalo skvěle.
Ota: Je fakt, že ty devadesátý roky nám utekly hodně rychle… (smích)
Milan: Někteří z nás si je ani nepamatujou…
Pepa: Já jsem šťastnej, že ty lidi s náma vydrželi. Dneska je mraky kapel a spousty jinejch možností… Jsem za to fakt rád. A ty tlaky médií a jiných mladších muzikantů, ty jsou dravější a tak… Opravdu mám radost a užívám si to teď střízlivej (smích)…
Patříte mezi současné kapely, která pořád hrají, myslíte si, že takové kapely potřebují revivaly? A znáte ty vaše? Slyšeli jste je vůbec, víte, na jaké jsou úrovni?
Ota: Zrovna minulý týden měl premiéru na ČT Art dokument, který se touhle tématikou zabývá, jmenuje se „Země revivalů“ a to je hodně zajímavě natočený. Těch našich revivalů jsme napočítali 30. Je to fakt pěkně zpracovaný. My Češi si prostě s ničím nelámem hlavu a když my hrajem málo, tak nás prostě suplujou. Otázka je, jaká je úroveň…
Milan: No a jsme u toho. Většina členů těch kapel tvrdí, že si sami neuměj napsat písničku, nebo uměj, ale nikoho nezajímá…
Ota: A chtějí samozřejmě hrát. Tak hrajou naši tvorbu, aby si taky zahráli.
Pepa: Ono vlastně za komunistů byly taky takový barový kapel, který hrály převzatý písničky. Hráli od osmi do dvou do rána a hráli jenom převzatý fláky. Tak jestli je tohle takový možná pokračování… Já jsem si vlastně s jedním revivalem taky zazpíval, no a když jsem vstoupil na to podium, tak jsem tu písničku ani nepoznal (smích)…Museli mi na stojánek ukázat „to je tohle“. A taky mi museli dát text, tak jsem to potom dal, ale hráli to… říkal jsem: „Klucí, já nevim, no…“ (smích)
Ota: Ale některý jsou na dobrý úrovni, že to i poznáte…
Milan: Já mám jinej zážitek, já jsem byl na dovolený někde u řeky, na Berounce a byl jsem na jídle. A najednou tam začali z venku dávat ploty a ten hospodskej mi říká: „Dojez a jdi a nebo zaplať vstupný!“ No a já mu říkám, že jsem tady na obědě a on: „No tady za chvilku hraje revival, Kabát.“ Tak jsem se zeptal, kolik to stojí, on že 150 korun. Řekl jsem: „Za revival? Tak to jdu!“ (smích). My jsme v tu dobu stávali asi 250… Takže mě vykopli z vlastního revivalu…
Oni vás lidi v civilu asi moc nepoznávají, co? Pepu jo, to je profláklej obličej, ale vás ostatní… Dívala jsem se, jak jste tady venku čekali a nic…Lidi chodili, nikdo se ani neohlídl…
Milan: Tak to jsou většinou turisti…
Viděla jsem, že nějaký bezdomovec po vás chtěl zapálit cigáro…
Milan: On ho nechtěl zapálit, on ho chtěl darovat (smích)
Ještě se malinko vrátím k těm vašim revivalům a tak, neplánovali jste třeba vydání zpěvníku? Aby si to nejen oni, ale i lidi mohli zahrát konečně dobře… Dneska u táboráku nefrčí Okoř, ale spíš Colorado…
Milan: Oni to dělají všechno za nás. Ani se nás neptají. Naše písničky asi dvě nebo tři už jsou v jednom nejmenovaným zpěvníku a samozřejmě blbě…
Pepa: Ale přitom ty písničky jsou hratelný, když je někdo trošku šikovnej, tak to zahraje…
Milan: Někdo se nás zeptá. Nebo napíše na Osu (Ochranný svaz autorský – pozn. aut.). Ale teď nedávno se mi stalo… Jdu koupit blahopřání k narozeninám, otevřu ho a ono začne hrát naší písničku? Tyhle nechutný věci, to fakt není naše práce a ani o tom nevíme…
Pepa: No mně se teď podařilo na poslední chvíli zarazit knížku o mně. Málem vyšla, já to ani nevěděl a byly tam věci, který já jsem třeba vůbec neřekl. Prostě někdo napsal knihu o mně beze mě. Takže jsme to zabrzdili těsně před vydáním.
Milan: Lidi si opravdu dělaj co chtěj. My jsme dokonce našli stánek na koncertě někde v Berouně a tam byli „Kabát merchandise“. Samozřejmě neoficiální. To si někdo vyráběl doma… Tak jsme to tak skoupili a prodali dráž (smích).
Máte fakt širokou základnu fanoušků, to věkové rozpětí je ohromné, od dětí ze školky po zralý rockery, jak tu vaší slávu berou vaše děti?
Milan: Já mám teda vnučku, ale ta na nás jede. Ta zpívá „Seňor líže pakliže“ a další, ta to miluje.
Pepa: No zvlášť populární je „denně vožralej“, to taky zpívají děti od útlého věku, jak mají ve školách ty různý talentový soutěže… Já se ale snažím děti úplně do toho kolotoče nezatahovat. Samozřejmě vědí, chodí na koncerty…My jsme tady všichni taková velká rodina, známe svoje děti navzájem.
Teď budou Vánoce, jste typická muzikantská rodina, která přijde, zapíchne nástroj do kouta nebo se sejde a zpívá koledy?
Pepa: No až takhle to nedodržujem, stromek samozřejmě máme, ale koledy… Děti je samozřejmě umí, zrovna Áda mi včera říkal básničku pro čerta, tak tohle jo, ale nepřeháníme to.
Máte možná takovou image drsňáků, i ty vaše písničky jsou textově trochu tímhle směrem…
Pepa: Já bych řekl, že se naopak chováme zcela přirozeně. My si ani na nic nehrajem. Chodíme úplně normálně oblékaní, na koncertech samozřejmě „tak jakoby rock“… Možná tak působíme, ale život není úplně jednoduchej a už nám není patnáct, my nikdo nepocházíme z bohatejch rodin nebo těhle poměrů. Opravdu to, co jsme si sami vydělali nebo získali…on si to pak člověk chrání a váží si toho všeho víc. Jo, jsme takový protřelý životem…
Já jsem se právě chtěla zeptat trochu na ty vaše texty…
Pepa: Milan je v tomhle geniální, opravdu všechna čest. Jsme spolu v kapele dlouho a ty jeho texty mají smysl. Já ho považuji za takovýho textaře jako byl třeba Pavel Vrba. Protože ty jeho texty měly logiku. A to je přece důležitý pro zpěváka, aby to mělo nějakou logiku. A ne jenom slátanina slov, aby se koncovky rýmovaly. Tohle přesně byl Pavel Vrba a to je pro mě Milan.
Takže když Milan něco napíše, tak to prostě sedne…
Pepa: Všichni jsou nervózní, honěj termíny, a Milan to nepustí dokavaď si není jistej. Pak řekne TEĎ, já vezmu papír, zazpívám to a druhej den je to venku (smích) A to je vlastně i možná základ úspěchu naší kapely. Jsou to texty v řeči, jak se lidé baví, žádná vyumělkovaná čeština.
Někteří fanouškové vám možná trochu zazlívají, že jste postupem času „vyměkli“…
Ota: Já vůbec nemám pocit, že jsme měkčí. Tvrdost muziky rozhodně nespočívá v rychlosti. Lidi si asi pletou rychlost s tvrdostí. Kdejaká trashmetalová kapela by třeba nezahrála AC/DC.
Pepa: Je to hlavně o tom, jak to ta kapela podá.
Ota: U nás v kapele je dobrý, že funguje určitá autocenzura. My vlastně vyselektujem to, co se nám nelíbí a většinou vždycky fungovalo to, co se líbí kapele, líbí se i lidem. A toho si hodně vážím, že jsme schopný si říct narovinu názor a nejsme nikdo z nás takzvaně „urážecí“. Stane se – 14 dní dělám doma na písničce, přinesu jí a za 5 minut letí. Musím to zkousnout, prostě jsem si jen já myslel, že je dobrá. To konečný rozhodnutí má Milan jako textař, ale většinou když někdo z nás něco přinese, Milan jí dokáže textově naprosto vystihnout.
Pepa: To je prostě Vrba a Karel Svoboda tohle uměl naprosto geniálně.
Je pravda, že vy nechrlíte jednu desku za druhou, ale když už něco vydáte, prostě to sedne…
Ota: Přesně tak a já se vrátím na úplný začátek rozhovoru… Já si nedovedu představit, že bych právě dělal ještě někde něco jiného. Že bych hrál v jiný kapele. Jako nájemný kytarista to asi jo, ale abych působil autorsky, to bych nedokázal. A myslím, že ani Tomáš, ani Milan. Radši dělám jednu věc, ale pořádně. Trvá to, na desku se opravdu dostane jen dvanáct nebo třináct písniček, protože ty ostatní prostě nejsou hodny toho, aby tam byly. Ta selekce je opravdu totální.
Trošku bych se dotkla klipu Valkýra, došlo k nějakému zranění? Vy opravdu působíte tak, že šermujete úplně mimochodem… (smích)
Pepa: Ke zranění nedošlo, my jsme měli celý den k dispozici tým profesionálů s Liborem Vrbou a oni se nám věnovali, že jsme přesně věděli, kam který úder bude. Je to takový divadýlko… Já taky jezdím na tyhle hrady za nima… bylo to fajn.
A to spojení s digitálním obrazem? Středověk a do toho hodně moderní technologie…
Ota: To jsme nechali na režisérovi, na Kunešovi, s Radimem Matějkou. Přišli s tím, že by ten klip měl mít tenhle formát.
Pepa: To spojení je právě hrozně zajímavý, středověk a až trochu japonský divadlo, tam se vlastně prolínají ve 3D ty květy… Opravdu zajímavá práce jejich. Tohle samozřejmě nevymýšlejí muzikanti. My když už někomu dáme důvěru a zdá se nám to dobrý, tak ho necháme dělat.
A vybíráte dlouho?
Pepa: Je pravda, že se to asi dvakrát přestřihávalo. Že tam byly některé záběry, na kterých by bylo potřeba abychom byli víc vidět a tak…To už je pak i na té kapele, když už to má být pecka. Jinak my jsme to měli za dva dny natočený a všechno ostatní už byla práce po.
Když už dáte někomu důvěru, jsou to lidé, se kterými spolupracujete často? Nebo co klip, to nový režisér
Ota: Tohle zrovna bylo poprvý, ale v minulosti jsme hodně spolupracovali s F. A. Brabcem, jeho práce se nám hodně líbí, tenkrát natočil Burlaky, Malou dámu, Bandity… Tak to sedlo! Ale už jsme chtěli změnu. Takže když přišla nabídka, že by to mělo být takhle udělaný, tak se to udělalo.
Pepa: Ale myslím, že s ním v budoucnu určitě ještě něco uděláme, ty klipy byly velmi zdařilý! On je poctivej, starej filmař. Točí takovou tou filmovou klasickou… Velká kamera, klapka (smích)…
Odbočím od natáčení zpátky k muzice, konkrétně tomu CD s Bigbandem. Ten nápad měl Radek Havlíček, vám se to líbilo, ale proč? Chtěli jste být v éře hraní rockerů se symfonickými orchestry prostě jiný?
Pepa: No určitě jsme uhnout chtěli. Začala taková móda, Metallica, u nás kluci z Olympicu nebo Lucie třeba…Všichni najednou začali hrát se symfoňákem. No a my jsme zjistili, že na minulých deskách máme spoustu písniček, pecky, kde máme dechy. Tak jsme si řekli, že by nebylo úplně od věci udělat takhle celý turné. Radek dotáhl Martina Kumžáka, aranžéra, ten zase sehnal muzikanty… Rocková kapela a bigband jsou naprosto rozdílný tělesa, trvalo to hodně dlouho, než si to sedlo.
Ota: Ta swingová muzika je jiná, synkopy, frázování…
Pepa: Opravdu nám někdy trnulo, že to nedáme do kupy. Pak si to naštěstí sedlo! Ale taky jsme tam nepoužili všechno. Některý písničky prostě nešly. Ale ty, na který jsme pomýšleli, se podařily téměř všechny. I to turné bylo super, bylo rozdělený, my jsme vlastně začali, pak padla opona a když se otevřela, byl tam ten bigband. Oni si to užívali i dechaři, pro ně to byl taky zážitek, úplně jiný publikum, sportovní haly… (smích)
Ota: Bylo to dobrý prostě!
Hráli jste taky na metalových festech…
Ota: My jsme to nikdy neřešili a neškatulkujeme. Děláme vlastní muziku, nikoho nenapodobujeme… Máme výhodu, že Pepa má takovou barvu hlasu, že ho po dvou taktech každej pozná…
Pepa: A po dvou taktech ve studiu každej nadává (smích)… Já mám problém, že dneska zpěváci znějí skutečně všichni stejně nebo podobně. Takže ta rozpoznatelnost je fakt výhoda.
Ota: Lidi už jsou zvyklý na ten náš „sound“, prostě na náš zvuk.
Teď byste měli zahrát živě na Českém Slavíku…
Milan: To je pravda. A my když tam hrajem, tak nikdy nezvítězíme (smích).
Ota: My jsme vlastně hráli naposled v televizi na zahájení Mistrovství světa v hokeji…
Pepa: Teď z televize úplně zmizely pořady, kde by se mohly kapely nějak prezentovat… Internet to všechno úplně smáznul. Pamatuju na Eso, v neděli dopoledne, tam se mluvilo o kapelách, o deskách… My vlastně můžem děkovat hudebním bohům, že na nás choděj lidi – myslím na koncerty, dneska je to všechno na internetu. Ale lidi už jsou tím přesycený, já to vidím, začínají zase chodit do kin, do divadel, i na ty koncerty. Vracejí se starý vinyly, tady kousek jsem viděl prodejnu gramofonů…
Kluci, je vůbec ještě něco, co o vaší kompilaci nezaznělo, co si nemůžeme nikde přečíst a co byste vy sami k tomu chtěli dodat?
Ota: Ono už zaznělo asi úplně všechno, ale já sám bych chtěl říct, že jsem si asi před 14 dny pustil po delší době CD (Do pekla/do nebe) a neměnil bych na něm ani tón, prostě vůbec nic. Jsem s ním spokojenej tak, jak je.
Pepa: Chtěli jsme se vrátit k takovýmu syrovějšímu zvuku, já moc nemám rád ty technický věci, ty kostelní echa… Nejslavnější kapely vydaly nejslavnější desky v 60.letech, kdy nebyly počítače. Dneska to hraje stejně, jako to hrálo předtím. Ale proč ty kapely byly tak slavný a proč ty desky byly tak dobrý? Protože to bylo perfektně zahraný. Dneska někdo zazpívá čtyři tóny a zvukař mu každej doladí v počítači. Tenkrát ty lidi museli hrát a museli zpívat! A brali si dobrý producenty.
Takže když někdo letí natáčet desku do Ameriky nebo jinam, má to vliv na kvalitu?
Ota: Vždycky je to o těch lidech! Je potřeba nebát se toho a zaplatit producenta. Protože on do tý kapely přinese čerstvý vítr, je nezaujatej jako autor tou písničkou. Autor k ní má vazby, vztah, producent ne. Ten ji vidí úplně jinak.
Pepa: Je to strašně důležitá práce. Všechno je vždycky o lidech… Já jsem si teď doma zařizoval studio a oprašujou se věci, jaké byly v padesátých letech. Takže já mám doma tři krabičky, které byly vynalezeny v roce 1965 a najednou to hraje! To jsme právě chtěli na tý poslední desce. A funguje to!
Kluci, děkuji za váš čas a ať se vám daří!
