foto: SlinkY
Rád bych začal tenhle blog slovy „Pamatuju si na svůj první rozhovor..“. Ale musím začít jinak..
Nepamatuju si svůj první rozhovor. Divný, každej muzikant a egoista by si takovou věc měl pamatovat. Každopádně to bylo v době, kdy se rozhovory dělaly na diktafon, reportér Vám položil otázku, vy jste na sebe se zbytkem kapely u stolu ukazovali, kdo že na to odpoví a pak ten poslední vyblil nějakou šílenou blbost. Po vyblití všech blbostí musel reportér rozhovor z diktafonu přepsat, poslat kapele k autorizaci a pak to mohlo jít ven. Znám i kapely, který tyhle rozhovory v rámci autorizace komplet přepsali, ale to jsme jinde.
Dnes je jiná doba, rozhovory se dělaj přes mail, nebo fejsbuk, redaktor pošle otázky a vy odpovíte, kdy máte čas, nebo si chatujete, aby to mělo nějakou návaznost. Místo smajlů pak redaktor dopíše do závorek „(smích)“, aby to jako působilo, že je to fakt live rozhovor a čtenář je nadšen! Co se týče tohoto stylu rozhovorů, byl jsem svědkem upgradu na nejvyšší myslitelný level. To když mi bylo napsáno, že redaktor nestíhá a ať si otázky napíšu sám. Už v tu chvíli mi bylo jasný, že rozhovor sám se sebou bude ten nejlepší, co kdy udělám! (smích)
Pak tu máme další plný pytel pohádek. Pardon, rozhovorů. Rádia a televize. To už je jiná, protože nemáte možnost něco promejšlet, prostě otázka, bum, odpověď, bum. Vy jste rudý až za ušima, maminka je hrdá na synka, zbytek národa se směje nebo pláče. Zrovna dnes jsem zažil pro mě novinku, kdy jsem dělal telefonickej rozhovor do rádia. Paní na druhým konci mi vykala a ptala se na bláboly typu odkud jsme, kam jsme chodili do školy, co rádi papáme a jestli máme rádi Hip Hap Hop. Nebo tak něco.
A tím se dostávám k tomu, o co vlastně jde. Čte ty rozhovory vůbec někdo? Zajímá to někoho? Já osobně dělím rozhovory do dvou škatulek. Na ty nudný typu Hip Hap Hop, který z duše nenávidim a ty, který mě bavěj jak jako osobu tázanou, nebo čtenáře/diváka. Rozhovor, kde se pobavim, poznám něčí názor k nějaký problematice, nebo něco, co mě nenudí. Vždy je to o splynutí reportéra a druhý strany, ale pokud není otázka, nemůže být odpověď, že drahé ženy? (smích) Včera jsem kecal v šatně před koncertem s Kubou Rybou (Rybičky 48, pozn. redakce) a mimojiné jsme nakousli, že v dnešní době už dělá redaktora opravdu každej, kdo má do prdele díru. A je to tak. Na druhou stranu.. Kubo, když my dva můžeme zpívat, proč ne.. (smích)
Pišto
