Hardcorovej nářez legendární Alesany, okořenily a předvařily další spoluheadlineři jejich evropského turné.
Nezapomenutelný večer zahajovala britská čtveřice Glamour of the kill. Měli bohužel nedostatečný časoprostor na set pouze pěti písniček. U publika, ale zabodovali a v Rock Café se pomalu začínal vařit koktejl z potu a z nadšení.
httpv://www.youtube.com/watch?v=gwqVIxzaNgc
Překvapením večera pro mě byla druhá kapela v pořadí s nevyslovitelným jménem – Iwrestledabearonce. Zpěvačka, od pohledu drobná a křehká slečna na podiu předváděla neskutečnou show. Protiřečila si hlasem se svým něžným, dívčím vzezřením. Čisté vokály střídaly zvířecí pazvuky. Spolu s nadupanou kytarou a neúnavnými bicími po chvíli rozhýbali obecenstvo a pod podiem se vytvořil toho večera první pořádný moshpit, Spousta posluchačů to po pár písních vzdala a sál opustila, ale IWABO byli alespoň pro mě rozhodně kapelou, kterou stálo za to si poslechnout. Ať už kvůli charismatickému výkonu zpěvačky Krysty Cameroon, či kvůli pekelné atmosféře kterou tato sebranka dokázala vytvořit.
Další kapela večera We came as Romans pro mě naopak byla opětovným zklamáním. Tak nějak jsem jim nepřišla na chuť na ani na hardcorovym festu „Never say die“ před dvěma roky a od té doby se na ně dívám s rozpaky. Fanoušci se na ně ale evidentně vyřádili dost, takže proti gustu žádný dišputát. Hráli převážně hitovky z nejnovějšího alba s názvem „Understanding What We’ve Grown to Be“
A nakonec headliner večera – ALESANA. Bohužel se ve svém playlistu věnovali hlavně nejnovějším věcem, z alba „A Place Where the Sun Is Sillent“, inspirovaným motivy z Božské komedie od Dante Allighieriho, které na rozdíl od starších alb zatím nemám řádně naposlouchané. Ale to jim šlo snadno odpustit. Hlavně když tyto nové písně naživo zněli opravdu výtečně.
Před začátkem jejich koncertu značná část obecenstva opustila sál se znechucenými poznámkami, kapela je pro ně asi moc „měkká“. Inu po předchozích výkonech to byl možná fakt, nicméně formace jako Alesana si pozornost rozhodně zasloužila.
Jejich komunikace s fanoušky byla celkem výstřední. Na podium nepřišli klasicky z backstage, ale procpali se řadami přítomných. Screamer „Denny Diablo“ sváděl slečny tak, jak se u zpěváků jen tak nevidí. Svojí nevyčerpatelnou energičností rozhýbával všechny, kdo by snad už neměli sílu na paření, skákal do publika a jeho mikrofon často putoval rukama fanoušků (dobře spíše fanynek) pod podiem. Jeho výsostný řev ředily kytaristovy vokály. Dohromady spolu vytvářeli onu pro Alesanu typickou zvukomalebnou pekelnou noblesnost. Kapela si rozhodně na nic nehrála. Poslední zajammovaná skladba na rozloučenou – AnnaBel byla skoro usměvná.
Co říct na závěr, koncert Alesany byl opravdu jedinečným zážitkem, škoda každému kdo se o něj dobrovolně připravil.
foto: [http://krvave-umeni.blog.cz/1201/alesana-rock-csfe-fotografie]
