Jelikož jsem časově nestíhala sednout k papíru a zapisovat aktuální dojmy, rozhodla jsem se tuto reportáž pojmout z trochu jiného hlediska, než je obvyklé. Pokusím se letošní MOR strávit jako celek, vyselektovat z něj to nejpovedenější, co jsem zachytila do síta přehlceného nejrůznějšími odnožemi tvrdé muziky.
Tento článek je vlastně taková moje osobní anketa, ve který jsem hlasovala já a pouze já o 5 kapelách, které mě letos zaujali nejvíce. Není to ani trochu objektivní, jelikož spoustu vystoupení jsem neviděla, nebo hold nemám cit pro veškeré podstyly rockenrollu a heavymetalu.
I když to byl opravdu náročný výběr, kdo obsadí první místo jsem věděla snad už po prvním dni.
Jsou to – Pagan aliance – Finští tvrďáci Fintroll a Švýcaři Eluveitie, jejichž instrumentální um
mě vždycky položí na kolena. Jejich hudbu znám už nějaký ten pátek. Ale na živo to mělo energii ještě několikrát znásobenou. I když mi u Fintrollů občas leze na nervy, přehnaná agresivita kterou Vreth svým zpěvem umocňuje, Eluveitie to kompenzovali. A když pak společně předvedli Iris Mona, všechen ten řev jsme jim odpustila. Byl to vskutku epesní zážitek. Eluveitie mi zahráli i všechny mé oblíbené baladické písně, na které se loni na Metalfestu nedostalo. Tyto chvíle odpočinku během neustálého mlácení hlavou jsem za zavřenýma očima utíkala po loukách a lesích a nechávala se unášet na vlnách fantazie, popoháněna folkovými melodiemi. Dvě hodiny čistého času, které jim pořadatelé vymezily utekly jako voda, jedinkrát se mi nestalo, že bych znuděna postávala a popoháněla ručičky na hodinkách ať sebou sakra pohnou, že už chci Hammerfall, kteří je následovali. Byl to koncert pln neopakovatelné atmosféry, od počátečního intra až po závěrečné tony. Slunce nám hořelo nad hlavami a celá naše komunita černo-oděných přívrženců folkmetalu hořela nadšením.
Na druhé místo jsem dosadila německé Guano Apes, kteří v té změti metalu se svým alternativním rockem tak nějak příjemně vyčnívali. Hlavně mě zaujala jejich neuvěřitelně sexy zpěvačka Sandra Nasic, která svým orgasmickým hlasem přiváděla publikum na vrchol blaha. Když někdy v půlce koncertu přiměla dobrou stovku, snad i víc chlapů, svléct si triko a mávat s ním nad hlavou smekala jsem před ní. Všechny její pohyby..gesta byly smyslně vzrušující a rázem jí mužské pokolení leželo u nohou. Výborná práce. Celkově mi jejich koncert přišel bezchybný. Zahráli profláklý hity jako Lords of the Boards, nebo Open your eyes, ale i méně známe věci, které kvalitou drželi krk s oněmi chytlavějšími. A i když jsem zaujala spíš post pozorovatele, než zběsilého pařiče, bavilo mě to od začátku až do konce. A už ted se těším na jejich podzimní solovej koncert v Praze.
Třetí místo obsadili opět Němci – Powerwolf, pro mě před MORem neznámá záležitost. O to víc
mě ale jejich koncert potěšil. Šla jsem se na ně podívat spíše ze zvědavosti, ale jejich melodickáúdernost mě dohnala až k podiu, kde jsem si jejich vystoupení užívala z bezprostřední blízkosti. Energii kterou prosytili ono popolední lenošení, zvedalo ze země nejednoho sluncem uspaného metaláka. Bývali by zasloužili lepší čas, instrumentálně byli podle mě na vysoké úrovni. Texty je pravda, mají trochu primitivnější. Ale to nejsou v této branži jediní. Navíc, čím jednodušší text, tím snazší pro diváka, skandovat ho spolu s kapelou.
Bramborovou medaili jsem věnovala Norům jménem Andrey Horne. Což je velice vybroušená instrumentální i vokální záležitost. Kytaristi se s bicákem výborně doplňují a mazlivě nařízlej zpěvákův hlas, tím s elegancí proplouvá. Koncert si kapela s grácií užívala.. Zpěvák dokonce skočil s podia mezi lidi a s každým nadosah si podával ruku. Bavili mě a jestli zas někdy zavítají do našich krajin, ráda si je znova poslechnu.
A poslední místo z oněch pěti pro mne nejlepších? Dlouho jsem váhala mezi zběsilými piráty Alestorm, temnotou načichlými Rhapsody of fire, rockenrolovými Ross The Boss, severskými bratry Mercenery – kteří nakonec jako zázrakem přeci jen v neděli vystoupili a starou českou klasikou Schimtzerem. Skoro jsem z oné nejlepší pětky mohla udělat nejlepší desítku, že?
No, nakonec jsem se rozhodla pro vtipem sršícího Schmitzera. Ona jedna věc je hodinu mlátit do
kytar a bicích a řvát s plných plic do mikrofonu, a věc druhá si přijít, sednout s kytarou na stoličku a onu hodinu v kuse bavit kotel plný černooděnců nadržených na hudební nářez. Sice je fakt, že jeho vtipy se tak nějak pořád točí dokola a s ničím jiným moc nepřijde, ale evidentně je o to pořád zájem a pořád to lidi baví. A tak jsem si už poněkolikáté poslechla ty jeho starý fláky jako Kaluž, Prase a hlavně onu legendární Prdel u který se prošedivělý Schmitzer rozčiluje jako správnej řízek stiženej hysterickým inspiračním záchvatem. A i když stihnul přervat dvě struny, občas zapomněl text a byl určitě leckým nepochopen, předved se jako písničkář se správnou dávkou nadhledu
Tož nejlepší z nejlepších bylo oceněno, na řadu by mohly přijít výtky. Nebudu dělat symbolický žebříček, co mi na festivalu chybělo a vadilo, ale pár věcí se našlo. Zaprvé nezahráli mi mý oblíbenci – Sirenia. Na jejich místo byli přeřazeni tuším Alkohol, ale Sirenia do konce festu nedorazila. Nezjistila jsem proč, nemusela to být chyba organizátorů, ale kapely, která se někde zasekla, nicméně mě to mrzelo. A to o to víc, že ten den měli mít koncert i Mercenery, kteří byli také přeřazeni. Ti se naštěstí pak, ale ukázali.
Rozčílilo mě také, když mě v brzkých ranních hodinách ze sladkého spánku probudila Lady Gaga puštěná na vysokou hlasitost z jakéhosi občerstvení. Přišlo mi to jako místní kulturní barbarství. Taky bych uvítala, kdyby se během festivalu nějak řešil bordel, co tam návštěvníci udělají. Třeba výkup kelímků je sympatický a areál vypadá hned líp.
Nicméně i s těmito křehkými mínusy bych chtěla na závěr popřát festivalu Masters of rock do dalších let spoustu úspěchů. A věřím, že pokud pojede dále tímto tempem, bude jeho celosvětová prestiž stále stoupat.
fotky poskytl : Marek Falta
