Kultovní kapela Tři sestry brzy oslaví třicet let od svého založení. Bujarý večírek však začíná už teď a nese se – jak jinak – ve znamení dobrého jídla a pití.
V hostinci Na staré vozovně byla dnes pokřtěna kuchařka Tří sester a rozhodně se nejednalo o nudný večer! Kmotrem se stal rockový matador Doctor PP spolu s krásnou Agátou Prachařovou.
Na úvod představil Ing. Magor všem hostům počátky a vznik této unikátní kuchařky.
„Nápad udělat kuchařku jsem dostal při grilovacích orgiích u mě na terase. Kapela byla k nápadu nejdřív dost vlažná, ale pak se toho chytil nakladatel Honza Hlaváč a během pěti týdnů byla kuchařka na světě. A tak jako mají jednotlivý členové kapely různý přístup k hudbě, i na jejich příspěvcích v kuchařce je vidět rozmanitost. A to mě baví!“
Fanánek na ukázku přečetl provokativní povídku z knihy s názvem Pes na česneku v troubě, která vzbudila velký ohlas. Jak se on stavěl k nápadu vytvořit kuchařku? „Vaření rád nemám, vařím spíš z nouze a přes vaření je v kapele právě Magor. Přispěl jsem ale např. receptem Co dům dal, u kterého jsme se jednou skoro otrávili, když jsme použili čtvrt kila jedovatého jalovce,“ směje se Fanánek.
Na pódiu ho vystřídal Doctor PP s radiovým hitem Zdravý doktor a pak už společně s Agátou Prachařovou kuchařku pokřtili.
Na hosty čekal speciální welcome drink, tzv. Vránův koktejl a také raut, který se samozřejmě sestával z receptů z knihy. Hosté si tak mohli ověřit, že kniha obsahuje vskutku zajímavé a nevídané recepty.
Třísesterská kuchařka je svérázná stejně jako repertoár kapely. Nečekejte vyvoněné recepty jak z michelinských restaurací (i když na ně taky došlo) a na druhé straně ani punkové bizarnosti, které se dají pozřít jen v nouzi (ačkoli… došlo i na ně). Recepty na kulinářské speciality Tří sester napsal sám život, a jestliže podle nich uvaříte, bude vám určitě chutnat…
Ale nejde tu zdaleka jen o jídlo. Těšte se na poctivou flákotu historek marinovanou vtipem a zalitou tuplákem vzpomínek.
O autorech:
Fanánek, Magor, Supice, Jaroušek, Zdenál, Ronald, Vrána a Mafuna… Kapelu Tři sestry netřeba dlouze představovat, neboť si za třicet let, kdy jsou na hudební scéně, vybudovali mocnou fanouškovskou základnu a nabité koncerty svědčí o tom, že se nechystají stáhnout do ústraní. Vydali pětadvacet alb, dvě knihy a frontman Fanánek dva díly svých pamětí. Po kapele bylo pojmenováno pivo – ležák Tři sestry.
Ukázka z knihy:
Fanánek: Pes na česneku v troubě
Osmnácté narozeniny jsem se rozhodl oslavit v přítomnosti pár kumpánů z mokré čtvrti vedených Sahulou a sudu piva, jemuž se říkalo štěně. Asi proto, že měl objem padesát litrů a byl menší než současně existující sud stolitrový, kterému se ale neříkalo pes, nýbrž hekťák.
A když už jsme tedy měli mít to štěně braníku, někoho napadlo, že by se mohl podávat pes, cha cha! Zasmáli jsme se podařenému vtipu a považovali to za absurdní. Spíš to vypadalo na buřty a hořčici.
Nicméně Sahula opravdu inicioval sehnání psa, což v Jevanech nebyl problém — ukázalo se, že ras je v blízkém Kostelci nad Černými Lesy. Úpravy psa se zhostil hostinský ze Statku, pan Klímek, a Sahula mu samozřejmě radil a motal se a pochopitelně se při tom zdatně naléval.
Psa tedy prošpikovali jako kus pečeně, aby maso nebylo suché, a pomalu pekli v troubě kamen, kde se topilo dřevem. V tom zřejmě tkvělo hlavní tajemství úspěchu — pomalé pečení při mírně nestejné teplotě způsobí, že pokrm je zcela a úplně propečený.
Pes byl přinesen na stavební parcelu kamaráda Berana, kde jsme směli uspořádat narozeninovou party. Na pozemku byla pouze dřevěná chatrč na nářadí, ohniště a čerstvě vykopaná studna, asi dva metry hluboká, v době oslavy nedokončená a bez vody. Pozvaní byli vrstevníci z Jevan i z Prahy, bylo jich asi patnáct, holky jsme moc neznali, a tak přišla alespoň šestnáctiletá sestřenice Romana a její kamarádka.
Seděli jsme okolo ohně a drželi půllitry s pivem, tedy převážně s pěnou, protože pivo bylo sice poměrně zchlazené, ale po příšerném transportu do Jevan z hospody Na Staré kovárně, která byla v Braníku, si příliš neodpočinulo. Je to sice okolo padesáti kilometrů, jenže sud jsem převážel já sám městskou dopravou až k olšanským hřbitovům a pak autobusem do Jevan. Musel jsem koupit lístek jak sobě, tak sudu, protože byl velký a těžký.
Čekali jsme na chvíli, kdy se pekáč vyndá z dřevníku, dá se na oheň a ochutnáme psa. Na tento okamžik byl pozván pan Klímek, který ještě kosil louku, a tak jsme museli asi půlhodinku čekat. Aniž jsme se domluvili, před dívkami jsme se nezmínili o konkrétním druhu masa, které je na pekáči, pouze jsme říkali, že jde o pečínku.
Sahulovi se to celé ohromně líbilo, poskakoval s kytarou a hulákal, že jsme loupežníci, když máme ten oheň a pečínku a pivo. Sahula byl totiž tehdy posedlý romantickou představou o loupežnících. Nějak pomíjel jejich zavrženíhodný způsob obživy i brutální tresty v případě dopadení a měl před očima následující obrázek: v krásné přírodě kolem ohně sedí zarostlí chlapi, pečou maso, pijou alkohol a zpívají. Občas se zjeví nějaká krasavice, kterou odtáhnou do jeskyně, a pak zase sedí, pijou a zpívají.
No a jak jsme byli ti loupežníci, museli jsme si z dívek vystřelit. Pan Klímek dokosil, ohřál na ohni psa — parádně to vonělo i vypadalo — a rozdělil porce. Dívky si rovněž nechaly naložit a pranic se nepídily po původu a druhu masa. Myslím, že byly zmámené vůní pokrmu. Maso bylo narůžovělé, svalovina téměř bez tuku, když pominu dodaný špek, a zřejmě i zvláštnost okamžiku, že jíme něco netradičního, dodávala pokrmu na atraktivitě. Všichni si velmi pochvalovali, mnozí včetně Romany a její kamarádky si přidali, a přesto ještě pár porcí zbylo.
Hrubý Ivan Poláků zavrčel: „Dejte to do boudy, ať na to neserou mouchy,“ což ty bystřejší a vědoucí rozesmálo.
Jak řekl, tak bylo učiněno a někdo začal lézt po čtyřech okolo dřevníku a štěkat. Přidali se další a Ivanovi došel dvojsmysl jeho slov, začal se hrozně smát a lezl rovněž kolem zdechliny v dřevníku, hlasitě štěkaje.
Romana s kamarádkou nechápavě civěly a pan Klímek, který dosud držel basu a nic nevyzradil, se ozval: „A kluci, zbylo dost sádla, dřív se to dávalo na průdušky, namazaly se prsa a bylo po kašli, ale spíš to dávali na souchotě, to byl horší prevít.“
Sahula se chytil a musel promluvit bez ohledu na následky: „No jo, psí sádlo, to bylo i v Rychlých šípech!“
Romaně došlo, že jedla psa, a zcela pokrytecky, s kamarádkou po boku, začala zvracet pod sebe do trávy.
Taková je síla předsudku. V našich krajích a v současnosti se pes jako potrava pro lidi téměř nevyužívá, protože se z hlediska sociálního jedná o domácí zvíře, ale má v sobě cosi ze zvěřiny, a pokud je strava zvířete pestrá a nežere jenom vařená kolínka, je při správném způsobu přípravy maso výtečné. A jak říkal pan Klímek: „Ten pes byl hnusnej jak prdel,“ takže jakékoliv telátko, kuřátko i prasátko by vlastně mělo být roztomilejším mazlíčkem.
Zbývá dodat, že ráno byl postrádán Sahula, po němž zůstala jen kytara a boty s ponožkami. Neodneslo ho UFO, jak se zmámeným mozkům mohlo zdát, ale ustlal si ve výkopu studny, a než se spustil do díry, srovnal si po skautsku obutí a odložil z krku kytaru.
