Sedám do auta směrem na Prahu a když se podívám na nebe, doufám, že jediný Rain, který se dneska spustí, bude ten November…
Plná zvláštního očekávání se blížím k branám na letišti v Letňanech. Mám spoustu času do jejich otevření, přesto potkávám plno lidí, kteří už postávají nebo poposedají kolem. Před plotem, který se snaží ještě fanoušky udržet o kus dál, se tvoří hloučky netrpělivců. Otevření areálu je plánováno na 16 hodinu, ale vzduchem letí zpráva, že to bude dřív. Ani by mě nenapadlo, že tak brzy! Sotva se otočím, jeden z plotů je prolomený a masa lidí se dere dovnitř. Pořadatelé se je sice snaží zadržet s výkřiky „slowly“, ale jakoby se protrhla hráz. Každý chce urvat co nejlepší místo.
Celkem v klidu se mi daří dostat dovnitř a ještě si chytit místo těsně u bariéry druhého stání. Fíha, to je teda dálka. Stage mi připadá naprosto ohromná. Pohybuje se po ní cca 30 mravenců – bedňáků, zvukařu, techniků…Sotva je vidím. Za mnou už se štosuje další masa lidí a noví stále přicházejí.
Přibližně po hodině a půl začíná hrát Jesse Jo Stark. Lidé zpozorní, protože se něco děje, vstávají ze země a tlačí se kupředu, ve snaze něco vidět. Moje klaustrofobní JÁ začíná panikařit a deru se proti proudu na ústup. Byl možná předčasný, zpěvačka moc nezaujala a většina si zase sedá zpátky do trávy. A i já, bezpečně uklizená do zóny, kde opět můžu dýchat, se při jejím vystoupení cítím trochu jako někde v baru po třech lahvích vína. Vystoupení, které je pro mě v podstatě jednou dlouhou táhlou písní s občasnými pauzami, mi připadá nekonečné. Muzika bezpochyby kvalitní, ale jindy a jinde.
Ožívám při tónech dlouhého intra, které zpívá dětský sbor a občas je pro mě na hranici harmonie. Přivádí na scénu kapelu Biffy Clyro. Tak na tyhle kluky jsem byla obzvlášť zvědavá, naživo je neznám, ale z různých nahrávek a klipů mě zaujali. A je tomu tak i ve skutečnosti. Trochu jsem zklamaná, že velkoplošné obrazovky promítají pouze statický obraz podia a ještě na šířku, takže z nich kapelu vidím ještě menší než jsou v reálu. Ale muzika se mi líbí, zpěvák ze sebe vydává maximum, občas mi jeho řev připomíná raněné zvíře, v tomto případě myšleno samozřejmě v dobrém.
Po vystoupení této předkapely ožívá jeviště opět několika desítkami „mravenců“ a za pár minut se spouští Gánovské intro. Haha, je za tři minuty čtvrt, jsem zvědavá, jak dlouho poběží. Jak dlouho? No přesně ty tři minuty!
Věděla jsem, že se Axl Rose co se týče dochvilnosti, vylepšil. Ale taková přesnost překvapila nejen mě. Naprostý pocit beznaděje jsem zaznamenala u jedné slečny vedle, která pak skoro plakala, že si nestihla na mobil natočit tu chvíli, kdy Guns n´Roses vtrhli na podium. Axl v kostkované košili uvázané kolem pasu, následovaný Slashem, který hned vystřihl jedno ze svých sól, s kytarou kolmo k nebi. Ta chvíle mi přišla téměř magická, protože v momentě, kdy Gáni spustili svou show, se mraky rozestoupily a všechny nás oslnilo slunce. Takže se moje obavy o počasí rozplynuly jak pára nad hrncem, i když slunečno dlouho nevydrželo.
Byl to večer plný velkých hitů, poct legendám a nejednou mi šel mráz po zádech. Kdo mě doslova posadil na zadek, byl Slash. To, že má pověst přímo nadpozemského tvůrce kytarových riffů, je známá věc. Ale mě naprosto učarovala jeho sóla, zahraná naprosto precizně a přesto jakoby mimochodem.
Setlist koncertu byl nabitý třiceti skladbami, včetně známých coverů – zazněly songy od Pink Floyd, The Who, Boba Dylana nebo AC/DC. Celá tříhodinová show pak byla doplněná ohněm a ohňostroji, které se v počátku trochu ztrácely v denním světle. Kapela se předvedla ve skvělé formě a energie z ní jenom tryskala. Padesátitisícový dav řval, tleskal, pískal, včetně lidí, kteří stáli za branami, ploty a v poli, aby alespoň „Gány“ slyšeli.
Jestli se koncert stane tím nej v roce 2017, uvidíme. Každopádně vidět naživo legendy, po kterých mi srdce planulo před patnácti lety, byl obrovský zážitek, na který se nezapomíná!
