Sedím v hledišti příbramského Divadla Antonína Dvořáka, které je zaplněné asi do dvou třetin. Věkový průměr posluchačů je vyšší, ale divně se vůbec necítím a jak se později ukáže, i dříve narození umí udělat pořádný rockový kotel. Je krátce po sedmé hodině večerní a na scénu přichází kapela Žlutý pes, v čele s frontmanem a zpěvákem Ondřejem Hejmou. Muzikanti si pro příbramské publikum připravili komponovaný pořad s názvem Stroj času, který obsahuje průřez jejich tvorby. Ondřej se ujal role moderátora a já po prvních slovech vidím, že mě to bude bavit. Je to nejen chytrý, ale velmi vtipný člověk. Pro tuto reportáž si půjčím jeho slova, kterými koncert uváděl, protože bavil nejen mě, ale všechny přítomné v sále.
Koncert začal volným tempem s písní Ráno. Dále následovala hitovka žlutá je krutá…ne…černá není věrná…taky ne…aha, Modrá je dobrá. Následující píseň, kterou Žlutý pes věnoval všem ženám, byla natočena v Bohnicích – ne náhodou, protože všichni nešťastně zamilovaní muži mlátí ve zdejších zdech hlavou o zeď a smutně vyjí Na tuhle ženu nezapomenu. Z dob, kdy Ondřej Hejma uváděl v televizi soutěž o budoucích boháčích, si přisvojil heslo: Milionářů není nikdy dost. A postupem času ho rozšířil: Milionářů a míru není nikdy dost… Proto jsme všichni společně vykouřili Indiánskou dýmku míru.
Koncert kapely pokračuje v mírumilovném duchu písní Texas blues, vybranou speciálně pro Příbramáky. Sólem na kytaru se blýsknul výborný kytarista Honza Martinek. Text této písně je volný překlad amerického originálu, kdyby se náhodou někomu nelíbil.
Po klidných bluesových tónech se kapela vrátila do doby po roce 1978, kdy Visací zámek ještě tahal kačera a spustila píseň napsanou pro Ivana Hlase. Punkové období jim naštěstí nevydrželo moc dlouho, nicméně sál divadla se tento večer poprvé otřásl v základech. Podruhé se zachvěl hned vzápětí v coververzi Highway to hell od AC/DC. Jestli posluchači vydrží opravdu všechno, se Žlutý pes rozhodl otestovat s hymnou jižanských rockerů, kde svedli naprosto famózní kytarový souboj všichni hráči na tento nástroj. A ani v tomto případě nás pan zvukař nešetřil. Velký aplaus byl opravdu zasloužený!
Koncert se blíží ke konci a co nemůže chybět? Jasně, „textilní hymna“ Sametová. Poté již následuje představení celé kapely. Z čeho mám opravdu radost, je ženský element. Nejsem feministka, ale Katka Pelíšková je nejen výborná kytaristka, ale její hlas krásně doplňuje ve vokálech mužský zpěv. A kromě toho, srší z ní na jevišti velké množství energie a určitě je, jako zbytek kapely, Náruživá.
Opravdu poslední písní dnešního večera je píseň Satisfaction od Rolling Stones, srdcová záležitost Ondřeje Hejmy a jistě nejen jeho.
Koncert Žlutého psa měl v sobě všechno, co jsem od něj očekávala. Byl to večer známých hitovek, ale i našlapaného rock n´rollu a výborných muzikantských výkonů.
