(Dojmy z koncertu Sophie Hunger – 1.10.2010 Praha – Akropolis)
Přichází na podium, jednoduché šaty. V davu byste si jí skoro nevšimli. Bez zbytečných slov na úvod, bez doprovodu, začne zpívat. Všichni ztichnou, zkamení. Hlasový rozsah kterým předčí všechno co jsem od ní očekávala. Upřeně sleduje…Co vlastně? Ten pohled, jakoby se skrz hudbu snažila dohlédnout k nám, pozemšťanům dole na Zemi. V jejím projevu bylo cosi extaticky andělského. Pozitivní vibrace, spontánní smích, kolektivní trans. Vládla našemu štěstí, niterním pohnutkám. Starosti se schovaly do nevědomí, svět tam venku neexistoval. Duše se živila atmosférou. Zahrála všechny moje srdeční záležitosti. Citilights, Shape nebo Walzer fur Niemand. U Le Vent nous portera si slečna vedle mě utírala slzy z tváře. Utíkala po stezce tonu a melodických obratů a ukazovala nám hudbu z té procítěné stránky. Hudbu co Tě pohladí. I kapela splnila svoji úlohu skvěle. Vypadali jako jedna velká rodina, co hraje pro usměv publika. Koncert Sophie Hunger byl pro mě po dlouhé době opravdu silným kulturním zážitkem
httpv://www.youtube.com/watch?v=Ngen_jfWB04
