foto: archiv kapely
Kapela Reverends vyrazila za hranice své domoviny, ukázat své umění neumění do Velké Británie. Zahrát si po boku známé, slovenské kapely Ine Kafe, kterou doprovázeli v Manchestru a Londýně bylo pro ně nezapomenutelné. O své zážitky z cest, koncertů a radovánek ve volném čase se zmínili ve svém blogu a videosestřihu na našem hudebním servru. Tak hezké počtení..☺!
Nemá smysl chodit kolem horké kaše, Anglie je kolíbka Rock’n‘Rollu, no tak bodejť by nás to tam nelákalo už nějakej ten pátek. A když se nedávno ukázala příležitost zahrát si v londýnskym klubu Mother Live, plán byl jasný. Zkontrolovat Buckingham, jejich pivo, legendární londýnský kluby, nasát místní atmosféru a tak vůbec prověřit, jak se to tam vlastně všechno má. Štěstí tomu pak chtělo, že v časném předstihu se naše CD dotlačilo až k jistému šéfíkovi za „CS Club Mancheter“, který pořádáním koncertů a párty sdružuje Čechoslováky žijící v NorthWestu, Michalovi.
Za posledních pár měsíců se CS Clubu Manchester podařilo přitáhnout domovinu, respektive přiblížit a připomenout ji této rozsáhlé ČS komunitě, prostřednictvím koncertů kapel Desmod, Horkýže Slíže, Divokej Bill, rapperů Majka Spirita nebo Rytmuse. A k plánované koncertní premiéře Iné Kafé na 22.2.2013 (tedy den před již domluveným Londýnem) jsme dostali příležitost dělat předskokany.
Asi jen málokomu, kdo tento blog na hudebním serveru čte, nebude nic říkat kapela Iné Kafé. Legenda česko-slovenského pop-punk-rocku (co si budeme povídat, tento slovenský vývozní artikl má rozhodně u posluchačů v ČR své neotřesitelné místo ☺ ), bez dvouleté pauzy 18 let hrající koncertní a festivaloví veteráni, hvězdy, skvělí muzikanti a skvělí chlapíci. A stejně tak asi málokomu z Vás nebude jasné, že tato příležitost pro nás byla obrovskou ctí.
Do Manchesteru, města, které na první i druhý pocit působí jako by se tam každý právě zbláznil (v dobrym smyslu slova), kde travka voní na každém rohu, kde rodiče nechávají potetovat své děti logem FC United, kde Arabi na ulici odkrajují gyros po uncích, kde si černošky musí platit za dvě místa v double-deckeru, který si zrovna celý vyzpěvuje cosi o klepání na nebeskou bránu, tak do tohohle skvělýho města, jsme dorazili den před plánovaným koncertem. A ke správné aklimatizaci nám pomohl španělský pivovar San Miguel, čímž mu tímto děkujeme…!Gracias Amigos, checos de Manchester!…
S lehkým srdcem se musíme pochlubit, že jsme dostali ubikace na pokojích s vlastní vířivkou, letištěm pro každého, dvaceti porno kanály v TV, k dispozici Pakny s distribucí dalších zásob piv (díky Ivane za tento boží slang pro Pákistánce J ) a kupodivu výbornou anglickou stravou, což pro nás byl samozřejmě nezvyklý luxus. Menší welcome-drink pak proběhl v hotelovém baru s Kafáčema, pořadatelem Michalem, naší manažerkou Evičkou a samozřejmě s Manchesterským „road-managerem“ a člověkem, který se o nás staral jak o vlastní a který nám vlastně celý tento výlet umožnil, náčelníkem Ivanem. Zajímavé zjištění bylo, že, ač můžeme být na české pivo po světě hrdí, v Anglii dostanete napumpovanou pintu pivka téměř bez pěny, zato neředěného, takže jednoduchou matematikou řečeno – jedna místní dvanáctka dává jak dvě české Plzně. Zkrátka a dobře si welcome-drink část z nás protáhla poměrně do důstojných ranních hodin.
Den stěžejního anglického koncertu pro nás začal zkouškou na pokoji u Koudyů a Fílů, kam se pokojová služba neodvážila vstoupit a tím tak bylo vytvořeno poměrně přirozené domácí prostředí. Hanz sice vyměnil bicí za plácání se přes stehna, tleskání a programování metronomu, přesto se mu podařilo nezapojené elektrické kytary a baskytaru přehlušit. Následná výprava do města nás zlákala především do prodejny hudebních nástrojů, Fíla tam rozladil kytaru, Hanz ověřil kvalitu tamních bicích, Ace tamních rumba-koulí, Dejv vyspával na hotelu, a já si koupil mlíko.
Po menší městské turisitice jsme si na hotelu vyzvedli dřeva a zamířili do Academy Cubu Manchester, který je jakýmsi multikulturním centrem koncertů, diskoték a párty. Na chodbách působivě visí raritní plakáty hudebníků, kteří zde kdy vystupovali. Od Nirvany, Radiohead, Coldplay po Kaiser Chiefs. Zástupy stovek omdlévajících a povalujících se mladých holek před Academy Clubem na nás pak v kontextu s nastávajícím večerem a místem poměrně zapůsobily, nicméně nešly na nás, ale na Justina Biebra, který za pár hodin pěl vedle ☺.
Ke koncertu samotnému musím uvést ve zkratce asi toto – parádní, převážně slovenské, publikum; neuvěřitelné přijetí; nejlepší aparáty na jaké jsme kdy měli možnost hrát; totální profesionalita pořadatelů od vpuštění do sálu, úklidu, baru, zvukařů; dokonalý zvuk; našláplé vystoupení Iné Kafé; a tak trochu, řekněme, bizarní zavíračka. Na plánovaný čas uzavření sálu (cca 11 pm) totiž napochodovala asi třicetičlenná sestava týpků v oranžových vestách a v rajónu poměrně důrazně a nekompromisně vypověděla všechny hosty z klubu. Pivo-nepivo, zavíráme, tak ven! Tohle by se u nás opravdu stát nemohlo ☺ Holt jiný kraj, jiný mrav. Naštěstí byla naplánovaná afterparty v blízkém Pubu, který jel přes noc a kam se většina přesunula. Iné Kafé jinak ten večer potvrdili svou pověst a předvedli působivý a charismatický výstup se songy plnými chytlavých melodií a silných refrénů. Kdo na nich nebyl na živo, tak jednoznačně všem doporučujeme při nejbližší možnosti navštívit jejich koncert!
httpv://www.youtube.com/watch?v=tHIU1rcBWeI
Na hotelu samozřejmě ještě proběhl nějaký ten hazard s poolem, forbesem na libry (kupodivu funguje stejně jak u nás – nedává ☺ ) a něco málo pití. Únava část z nás začala pomalu pokládat, a tak jsme po ještě pár prohozených slovech s našimi headlinery Iné kofeinisty, padli za vlast do anglické lože. Průběh večera kytaristů Dejva a Fíly, kteří pokračovali v Manchesterských putykách sice neznám do detailu, tedy mimo story ohledně provedení akustického koncertu v busu, který by se dal nazvat „zpívá celý Double-decker včetně řidiče“, neznám, věřím ale, že se bavili víc než dobře, jejich návrat na hotel určitě nezůstal bez povšimnutí.
Druhý den sice ještě následoval Londýn, díky kterému jsme se původně do Anglie vlastně vypravili, a ač jsme si to tam také slušně užili, nikoho s tím už zde zatěžovat nehodlám… nám totiž zůstal ležet v srdci Manchester!
Takže „Manžestráku“ díky a snad zas brzy nazdar!