Den jako každý jiný, avšak otevřu Facebook a na zdi vidím nespočet zvláštních statusů ve stylu: ,,Je to doma!“, nebo ,,Mám to v kapse, vzhůru do bezvědomí!“. Dokonce jsem narazil i na jeden co hlásal ,, Odfmaturiofall gjsefm, oddteiď užo jjenmom hclastam!“. Bylo mi hned jasné, že nadšení plyne z pokoření střední školy a složením zkoušky z dospělosti.
Pamatuju si, když jsem já maturoval. Chodil jsem každý den domů ze školy s mokrejma ponožkama. Nějakou dobu jsem tomu nevěnoval pozornost a pak mi to došlo. Ono mi asi teče do bot! A opravdu. Šest témat po stech otázkách jsem viděl jen z rychlíku, a termín první zkoušky se neúprosně blížil. Na to, abych změnil identitu a odjel někam sbírat bavlnu na plantáže, či cokoliv jiného, co mě zachrání od zkázy jménem maturita, na to už bylo pozdě. Stát se nejlepším kytaristou a zpěvákem na světě, a odjet na turné…na to jsem měl taky myslet dřív. Inu nezbývalo nic jiného než se postavit svému osudu čelem a začít se učit. Větší bolest mozku jsem snad ještě nezažil.
Přišel den ,,D“, a já na potítku potil doslova krev. Při zkoušce z češtiny jsem si vytáhl Polednici. Říkám si ,,u lavice dítě stálo...“ na tom nic není, mám vyhráno. Ale přišla zákeřňácká otázka, prej proč v této básni matka udusila své dítě. Uvažoval jsem logicky. Polednice přece neexistuje, tak to může být už jenom laktační psychóza. Když jsem to vyřkl, učitelce spadla brada, pan ředitel se zhluboka nadechnul se záměrem komentovat můj výrok, ale naštěstí zase vydechnul. Dodnes nechápu, jak jsem tento předmět mohl pokořit s výsledkem za dva. Avšak někdy jsou věci mezi nebem a zemí, nebo možná školou a žákem, z čehož jsem pochopil, že za ty čtyři roky, co jsem byl vzorným žákem, co nosil domácí úkoly, nikdy nechodil za školu a vždycky nosil včas omluvenky, nevyrušoval v hodinách, nikdy neprohodil spolužáka zavřenými dveřmi a nemusel s ním poté kupovat nové, mě učitelé měli asi natolik rádi, že mi za mé snažení maturitu dali. Poté následovaly už jen bujaré oslavy a i já si nakonec mohl napsat stejně oslavný status.
