autor: Pišto
Jedno takové obyčejné podzimní pondělí. Ale pro českou historii a pro naše děti možná dost závažné období, o kterém se bude učit. Doufejme, že v dobrém, ať už se stane cokoliv. Blíží se předčasné volby do Poslanecké sněmovny a s ním samozřejmě i spousta akcí, které mají občany přimět k volbě toho, či onoho, nebo třeba jen zapřemýšlet nad tím, že je třeba si vážit určité dávky svobody a zároveň se bránit předávkování a laxnímu chování k politickému dění.
Na pražském Staroměstském náměstí se koná akce „Nikagdá nězabuděm„, která skýtá po dlouhých více jak deseti letech možnost vidět naživo jednu z nejzásadnějších českých rockových i popových kapel porevolučního dění – Lucii. Ale popořadě, i když právě na Lucii se zaměříme.
Přicházím na „Staromák“ kolem půl sedmé a za pár minut se na mě začne z podia valit set Chinaski s úvodními slovy Michala „Malátného“ Novotného: „Od proslovů tu jsou jiní, my zahrajem pár našich oblíbených melodií!“ A tak se stalo, jejich výkon byl profesionální, bez náznaku muzikantského zaváhání. A myslete si o Chinaski, co chcete, za ty roky si své prostě vybudovali a to já hodnotím. Zvuk super, prostě to šlo z pódia a pokud není zvukař, nebo PA v jiné galaxii, není důvod, aby to divák slyšel jinak.
V mezipauze jsem se svými kumpány šel svlažit hrdlo. Zde bych podotkl, že akce nebyla skutečně komerčně založená a žádný pivovar tady neměl 10, ani milion výčepů, takže smočit pivní knír do pěny dalo chvilku práce. Stejně tak se poté tekutin zbavit, ale nebyli jsme na festivalu pro zábavu, takže to nechme být.
Lehce před osmou nastupuje Pražský výběr ve známé sestavě, kde za bicími alternuje Jiří Hrubeš a Klauda Kryšpín. Nechme stranou, kterému bubeníkovi bychom na pódiu víc věřili a byli si jisti, že nás podrží i v nejsilnějších dnech. Výběr je prostě Výběr, pro někoho možná podivná hudba, pro někoho možná jenom podivná, stejně jako politické momenty pana Kocába, ale pokud jde o akci proti „rudé síle“, pánové rozhodně mají, co říct. Ale popravdě, pokud mám hodnotit výkon a energii z podia, ať hrají Chinaski a Pražský výběr už jen mluví, byla to pouze nostalgická vzpomínka na dávná zlatá léta. Ne, že by pan Pavlíček dělal chyby, ale prostě a obyčejně to z pódia nešlo.
Blíží se devátá večerní, na pódiu se během přestavby vystřídá pár hudebníků, kteří chtějí oslovit promile národa na náměstí a přichází to, na co zřejmě stonásobky promile návštěvníků přišli. Lucie.
Osobně by mě zajímalo, zda by se v osmnáctitisícovém davu našlo pár jedinců, kteří šli na Lucii a smysl akce nechali stranou, nebo snad smýšleli jiným směrem.
Psal se rok 1991, možná 1992, paměť mi tolik neslouží a já byl na Štvanici na svém prvním koncertu Lucie. Proto odteď budu ještě více subjektivní, než doteď, ačkoliv jsem si tenkrát jen stěží uměl zavázat tkaničky a dokázal rozeznat domeček od kytičky a Kollera od Kodyma. Od té doby jsem viděl Lucii naživo přesně podvanácté a s chutí navštěvuji i koncerty „Wanastovek“, takže si troufám říct, že jsem jeden ze „skalních“. Také musím podotknout, že návrat Lucie na scénu byl tak pro mě trochu splněným snem a zároveň strachem z toho, co se z toho vyklube. Tak pojďmě.
Ačkoliv všechna „malá“ letošní vystoupení Lucie začínala jedničkou z Černejch koček, mokrejch žab (album z roku 1994) – Krev a r’n’r, dnes naprosto cíleně začala hymnou sametové revoluce „Oheň„. Už při ní jsem zpozoroval, že podzim se nevyhne žádnýmu chlapovi, a pan Koller st., tedy David, se potýká s rýmičkou. A věřte, že s tou se do výšek hlasem leze jen velmi obtížně. Pan Koller ml., tedy Adam – syn, který alternoval za bicími, byl na tom rozhodně lépe, už proto, že se svým otcem měl společné mikrofony jen u blan a plechů. Poté následovala již zmíněná „Krev a r’n’r“. Navázat tyhle dva songy na sebe moc nejde a už v tu chvíli bylo poznat, že je něco špatně. Co? Nervozita. Ono dejte si 10 let pauzu, pár menších koncertů, zkoušek a předstupte před skoro 20 000 ks nadržených diváků. Říkám to nerad, ale i takoví profesionálové jako jsou pánové David Koller, Robert Kodym, Michal Dvořák a Petr Břetislav Chovanec se obyčejně sesypali. Při „Dotknu se ohně“ se první půlku songu jaksi nedokázali ztotožnit se samplem a zdánlivé vysvobození přišlo až při písni „Lucie„. Ale i poté jsem zaznamenal momenty, které si ani kapela, ani pozvaní hosté nedají za rámeček. Ani pan zvukař tomu moc nepřidal, a tak po těch letech beru vysněné vystoupení Lucie jako určitou generálku před velkolepým turné, které pánové chystají na příští rok. A věřím, že to bude něco, na co budu sakra dlouho vzpomínat.
Ale víte co? O to tu přece nešlo. Jestli každej kopák sedí na každý base, a každý protáhnutý „géčko“ je „G#“ nebo „A“, nebo pár centů nad, či pod. Šlo tu o to, aby všechny zúčastněné kapely a interpreti vyjádřili svůj názor nad děním v České republice a pokusili se tu zachránit ten zbytek jakési svobody. A hlavně donutit lidi, aby šli k volbám. Ano, zde šlo o to, nevolit jisté strany a ač jsem této myšlence osobně nakloněn, volte si koho chcete, je to vaše věc! Jen nebuďte lhostejní a nečumte jen doma na bednu!
zdroj: Fajnrock TV
Fotogalerie…
