Kalifornské trio Blink-182 působí na hudební scéně už více než 20 let. Na kontě má 6 studiových alb, 20 videoklipů, jednu pauzu, spoustu vedlejších projektů, stovky koncertů po celém světě, ale teprve až toto léto se představilo českému publiku. Dvakrát to nevyšlo a tuzemští fanoušci se nejspíše největší pop-punkové kapely všech dob dočkali až napotřetí. A bylo to velkolepé!
Je pár minut po 17:00, do otevření pražské Tipsport arény, kde se má odehrát dlouho očekávaný koncert americké kapely Blink-182, zbývá necelá hodina, tak zatím načínáme láhev Jägermeistera a pozorujeme rychle se plnící parkoviště. Na dnešní show se vypravilo hned několik tisíc lidí, včetně členů kapel jako jsou Rybičky 48, Criminal Colection, Skywalker atd., a všichni doufají, že to dnes konečně vyjde a uvidí své zámořské oblíbence.
Hodinu poté vytahuji z batohu vytištěný lístek a jsem vpuštěn dovnitř. Zastavujeme u výčepu, a pak hned míříme na tribuny. Jsem plný očekávání. Sleduji, jak se hala rychle zaplňuje dnešními návštěvníky. Přestávám vnímat čas. Po nějaké době se na pódiu objevuje dnešní první předskokan – britská trojice Gnarwolves. Z reproduktorů se ozývá příjemný svižný punk-rock. Zhruba hodinu po nich nabíhá na stage americké seskupení A Wilhelm Scream. Ti trošku zatopí pod kotlem a svým kvalitním hardcorem tak rozpohybují několik fanoušků v předních řadách. Ke konci setu se vytvoří i maličký circle pit. Musím se přiznat, že jsem až do dneška jejich tvorbu pořádně neslyšel. Proto mi dnešní support připravil příjemné překvapení. Teď už se ale prodírám davem, abych měl ideální místo ke zhlédnutí koncertu, kvůli kterému jsem dnes do Prahy přijel.
autor: Lukáš Dostál, zdroj: youtube.com
Světla svítí, fanoušci pískají, nad hlavami mi poletují balonky s názvem dnešního headlinera. Mám pocit, že dnes vyprodáno není, ale i přesto tu je hlava na hlavě. Všichni se mačkají dopředu, aby byli co nejblíže hlavnímu vystoupení dnešního večera. To čekání je nekonečné. Pomalu se začínám bát, že ani napotřetí mi to nevyjde a Blink-182 znovu neuvidím. Najednou zhasínají světla, kolem je tma, na pódiu se objevují 3 postavy a zaznívají první tóny písně Feeling This. Mrazení v zádech. Jsou tady, konečně! Plná Tipsport aréna začne skákat a křičet text společně s Markem Hoppusem a Tomem DeLongem. To samé se opakuje při další skladbě a všude kolem mě slyším: „Nobody likes you, when you 23…“, tedy text klasiky What´s My Age Again. Ano, to je ta, ke které byl natočený ten nahý videoklip. Už je to nějaký pátek, co spatřil světlo světa, ale chlapci z této kapely zřejmě nemíní nikdy úplně dospět. DeLonge si neodpustí krkání do mikrofonu, řeči o orálním sexu a podobné pubertální výlevy. Jenže ty k nim už prostě patří. Bavím se, playlist snad nemohl být sestavený lépe. Muzikanti postupně představují songy napříč celou jejich tvorbou, přičemž když se rozezní tóny hitů jako Miss You, Always nebo All The Small Things, celý dav je u vytržení. Ano, stane se, že vokály místy neladí a kytary občas také nevydají ten správný tón, ale na druhou stranu výkon Travise Barkera je precizní. Jeho styl a rychlost bubnování jsou místy téměř nepochopitelné a jsem si jistý, že jsem lepší bubenický výkon naživo neviděl. Obrovský potlesk, který si tento talent po DeLongově výzvě vysloužil, je jistě zasloužený.
Dozní poslední tóny stařičké skladby Carousel a hvězdy dnešního večera mizí z pódia. Publikum ale ještě nemá dost. Halou se nese křik, pískot a výzvy k zahrání dalších songů. Po chvíli se vrací Barker, vystřihne si skvělé sólo, a poté se z reprobeden ozve intro písně Violence. Kapela se vrací na stage, Hoppus drží svou netradiční růžovou baskytaru a v tu chvíli se za nimi rozhoří obrovský nápis „FUCK“. Ano, Blink-182 zkrátka nikdy nezestárnou. Jenže energie, jakou do této písně vložili, z ní udělalo nejsilnější píseň večera, tedy alespoň pro mě. Tato formace nemůže ale ukončit svoje pražské vystoupení bez jejich prvního opravdového hitu Dammit, jehož konec ještě okoření kratičkým Family Reunion. Hokejovým stadionem se nese: „Shit, piss, fuck, cunt, cock-sucker, motherfucker, tits, fart, turd, and twat…“ a najednou je konec. „Go home“, řekl Mark.
Byla to euforie, splněný sen a obrovská dávka nostalgie. Pravdou je, že jsem možná trochu zaujatý, protože jsem vyrůstal s hudbou této legendární pop-punkové partičky v uších. Mám v jejich skladbách uloženou spoustu vzpomínek, jejich tvorba je pro mě zásadní, ale i přesto mi nikdo nevymluví, že Blink-182 podali v Praze skvělý výkon, přehráli výborně sestavený seznam skladeb a rozezpívali nejednoho příchozího natolik, že ráno měl problém promluvit. Když se k tomu teď zpětně vracím, byl to zřejmě nejlepší halový koncert mého života. Nezapomenu a jsem šíleně šťastný, že to konečně vyšlo!
