Předmluva
Vyrazili jsme v pátek 21.5. okolo poledne. Cestou jsme nabalili pár dalších, občas známých, občas neznámých, účastníků Metalfestu. A dvě hodiny z Prahy do Plzně strávili střídavě spánkem (který se před akcemi podobného ražení vždy hodí) a nedočkavými debatami o následujícím hudebním víkendu.V Plzni jsme se vydali za hlasem davu a pronásledovali zástupy černě oděných vyznavačů tvrdé hudby, které nás zavedly až na místo dění – do amfiteátru Lochotín. Rychle jsme postavili stany, v nejbližším marketu zakoupili pár flašek na večer a pak hurá do kotle.
Kapitola I.
Hodně mě mrzelo, že jsme nestihli koncert Arkony a Death Angel, na které jsem byla upřímně zvědavá. Nicméně první kapelou prvního dne byli pro nás opozdilce finští Korpiklaani. Před podiem se řadilo poměrně dost fanoušků, vzduch brázdily finské vlajky. Celkem mě překvapilo, že hned ze začátku zahráli nejznámější vychytávku – „Vodku“, ale koncertní nadšení překvapivě gradovalo při každé další písničce. Rozjařené publikum, již s notnou dávkou alkoholu v krvi (šlo by to snad na Korpiklaany jinak?) se na jejich power-folk metalu parádně rozjelo. Diváky vyžádaná poslední pecka- „Beer Beer“ zakončila jejich energické vystoupení a rozžhavila diváky na následují kapelu – Amon Amarth, pro mě bezkonkurenčně hlavní bod večera. Neměla jsem jejich hudbu sice perfektně naposlouchanou, ale zpěvákův hlas mě dokázal naplno zaujmout a já jen fascinovaně sledovala show na podiu. Během jejich vystoupení se pomalu začalo smrákat a osvětlení zajistilo skvělé efekty. „Twilight of Underground“, „Pursuits of Vikings“ a další pecky mě rozhodně nezklamaly a tečku celému vystoupení dodal Johan Hegg když do mikrofonu zařval: „To nevadí, že neznáte slova, tohle je death metal!“ Screem, který se po tomto jeho výroku nesl éterem, byl slyšet snad až do Prahy. Jejich vystoupení ve mně zanechalo silný zážitek a řadí Amony mezi vůbec nejlepší kapely celého festivalu. Naopak očekávaný koncert Twilight of a Gods pro mě byl notným zklamáním. Minoritní muzika, kdy se mi hudba slévala v jednolitou řeku jedné nekonečné písničky, mě možná předčasně odradila. Raději jsme se přesunuli do soukromí a do rána zlikvidovali alkoholové zásoby. Naštěstí jsme si stany postavili mimo epicentrum „nočního života“, a tak jsme se nakonec i pár hodin vyspali.
Kapitola II.
Ráno jsme ošetřili zranění dvou našich kamarádů, kdy jeden měl rozseknuté čelo a druhý nejspíš lehký otřes mozku. Jak a proč se to stalo, zůstává záhadou. Během dopoledne jsme provedli nejnutnější hygienu v blízkém Intersparu, kde na nás nákupčí koukali se zájmem v očích, jak si čistíme zuby a myjeme vlasy na veřejných záchodcích, but who cares. Po cestě jsme rovnou koupili zásoby jídla a pití na celý den a s plným žaludkem a poloprázdnou peněženkou vyrazili na další hudební maratón.
Sobotní počasí bylo teplé až horké, což mnozí z nás pocítili na vlastní kůži a následky nesou dodnes. Nicméně na Leaves Eyes – pro mě první zajímavá kapela druhého dne metalových oslav, se strhlo krupobití, což mnoho fanoušků odradilo a šli se schovat pod nejbližší stánky. Kapela ale nedala nic znát a pokračovala ve svižném tempu. Fanouškovská základna u podia zůstala a ani hudebníci se nezdráhali vejít do deště. Zpěvačka v nádherných šatech a s překvapivě melodickým hlasem mi utkvěla v paměti. Jako další na scénu přišli čeští heavymetalový Citroni, patřící mezi českou rockovou klasiku. Potěšili spíše starší generaci, jelikož hráli písničky z minulých alb. Docela mě zklamalo, že z nového alba „Bigbítový pánbů“ hráli minimum (nanejvýš dvě písničky). V jejich starších věcech se příliš nevyznám, a tak pro mě byl jejich koncert rozporuplný. Starší věci neurazily, ale zklamalo mě, že nepředstavili nejnovější tvorbu. Nicméně následující Freedom Call byli úžasní. Chris Bay rozskákal publikum a v rychlém sletu power metalu, kdy zazněly hity jako např. „Mr. Evil“, „Land of light“, „Tears of Babylon“ nebo „United Aliance“ nedopřál divákům oddechu a dovedl je spolu s kapelou až na pokraj hudební extáze. Aspoň tak jsem jejich vystoupení vnímala já. A po konci jejich neuvěřitelně nabíjející show jsem přemýšlela, zda vůbec nějaká kapela překoná jejich neskutečně pozitivní vystoupení. Hned následující Eluveitie, na něž jsem se těšila snad nejvíc z celého festivalu, mě však přesvědčili, že ano. I když mě jejich nové album „Everything remains“ doma příliš nezaujalo, naživo znělo perfektně. Rytmickou „Thousanfold“ si hned ze začátku získali publikum a na „Iris Mona“ bylo nadšení cítit snad i ze vzduchu. Circle pity byly v kotli snad od začátku do konce jejich koncertu. Typické užití netradičních nástrojů a hudebníky přeplněné podium bylo pastvou pro oči. A i když ozvučení bylo špatné a jak prohlásila jedna fanynka vedle mě: „To, co dělá hudbu hudbou, nebylo slyšet.“, koncert to byl skvělý. Alespoň v mém hodnocení získávají devět bodů z deseti. Ten jeden chybí jen proto, že nezahráli pro mě srdeční záležitost Omnos. Po Freedom Call a Eluveitie jsem byla přehlcena kvalitními hudebními zážitky a nechtěla jsem čeřit vodu pro mě nepříliš oblíbenými Nevermore. Vystála jsem si tedy frontu na autogram od Sonaty Arcticy a Eluveitie a pak nás čekali švédští Deathstars. Svojí osobitou hudbou mě více než zaujali, i když po chvíli mi přišlo, že jedna píseň hraje celou dobu. Nicméně moje oblíbené hity jako „Cyanide“, „Blitzkrieg“, „Archlight“ a podobné jsem si maximálně užila. Osvětlení a prvky, jimiž kapela zpestřila svoje vystoupení, dodaly koncertu elektrizující, až éterický náboj. Ve finále mě jejich rozporuplný výkon potěšil více než Sonata Arctica. Možná jsem od nich po tak naplněném dnu čekala nesplnitelný výkon v podobě překonání všeho doposud spatřeného. Avšak nakolik mám jejich ploužáky ráda, tentokrát mi přišly bez náboje a procítění. Začátek nijaký, konec víceméně taky. I publikum mi přišlo mrtvé. Na „Fullmoon“ atmosféru dotvořil měsíc, který jako na povel vyšel z podmraků. Hráli víceméně skladby z nového alba, což jsem moc neocenila, zato zpěvákův humor mě bavil. O půlnoci, kdy Sonata skončila, pořadatel přislíbil, že na finální zápas mezi Čechy a Rusy bude vedle podia nainstalované provizorní promítací plátno, což způsobilo vlnu nadšení.
Kapitola III.
V neděli jsme vstávali poměrně brzo, protože Elvenking – první, a jedna z nejlepších kapel třetího dne Metalfestu hrála už od 10:45. Přes „brzkou hodinu ranní“ dorazila poměrně početná fanouškovská základna. Skvělé skloubení elektrických houslí a kytar dodává jejich hudbě osobitý ráz a charismatický zpěvák Damnagoras probouzel svojí nevyčerpatelnou energií elán i v netečných ospalcích na lavičkách. „The Divided heart“ vyvolalo klasicky největší vlnu ohlasu. Svým prodlouženým výkonem (následující Steelwing nedorazili) dokázali, že by si bývali zasloužili lepší čas, ale i přesto to byl nezapomenutelný zážitek.
Jako další se představili francouzští Nightmare, kteří na podium přišli za dramatických tonů kláves se slovy: „Welcome to my nightmare“. I přesto, že jsem je nijak zvlášť neznala, získali si moji pozornost a povedeným coverem Diovi skladby „Holy Diver“ jsem je dokonce i začala mít ráda. Následující deathmetalová spoušť ve znamení Vader a Marduk mě nijak neoslovila, neboť tomuto odvětví metalu nijak neholduji. Brainstorm předvedli strhující výkon a během chvíle si získali přízeň publika. Nicméně pro mě byla zajímavá až „předkapela“ Hammerfall – Fintroll. Neunavitelní hudebníci i publikum se sprintem hnali až na pokraje sil. Skvělá show na podiu, v kotli jeden circlepit za druhým. Největší ohlas si ukořistil snad nejrychlejší hit „Trollhammaren“. Během Fintrollů začal rozhodující zápas mezi Čechy a Rusy a tak se část fanoušků přesunula na levou stranu hlediště, kde bylo promítací plátno. Moji pozornost ale během chvíle získali Hammerfall, které jsem viděla na vlastní oči poprvé, jež mě svým úderným power metalem, který je naživo extrémně strhující, naprosto uchvátili. Hammerfall (možná pro konkurenční hokej) předvedli skvělou show a lidi, kteří je nesčetněkrát viděli hrát říkali, že to byl nejpovedenější koncert Hammerfall, jaký kdy viděli. Náš rozhodující gól, který vstřelil Tomáš Rolínek, padl při „Crimson Thunder“, těžko by se hledalo místo s nadšenějšími fanoušky. Atmosféra vzrůstala každou vteřinou. Ověřené hity jako „Last man standing“, „Any means necesery“ a podobné, umocňovali hokejové nadšení. Joacim komunikoval s publikem. Ptal se na stav hokejového utkání a srdce všech vlastenců si získal slovy: „Vy dneska nakopete Rusům prdel, že? Jestli ano, tak vám odpustím, že jste ji včera nakopali Švédům“. Finálním hitem „Hearts on fire“ oslavili vítězství Čechů a Metalfest byl u konce. Třešničkou na dortu byla hymna odzpívaná všemi přítomnými a legendární první ročník Metalfestu byl u naprostého konce.
Epilog
Co říct na závěr? Snad Metalfestu popřát, aby v dalších letech dosáhl minimálně stejného úspěchu jako letos. Lidí bylo tak akorát. Nikam se nestáli dlouhé fronty a amfiteátr by ani příliš velké kapacity nezvládal. Organizace byla skvělá. Zvuk občas vázl, zato osvětlení musím pochválit. Hlasitost mohla být o pár decibelů vyšší, ale uprostřed města to bylo asi nemožné. Jinak oceňuji příjemnou atmosféru, která vládla po celou dobu trvání akce, a těším se následující ročníky.
Fotograf: Václav Boch
