Na vystoupení Enriqua Iglesiase se do O2 arény v Praze sjeli fanoušci z celé Evropy. Ti nejstatečnější na něj čekali od časných ranních hodin.
A dočkali se! Stejně jako všichni ostatní, kterým krátil čas do hlavního koncertu DJ. Toho jsem vnímala spíš jako nutnou zvukovou kulisu. Když za mohutného vyvolávání publika nakonec přišel sám Iglesias, byla to na podiu velmi příjemná změna.
Enrique se kontaktu s fanynkami nebrání, ale čeho je moc… Asi měl víc zpívat, než se nechávat osahávat rozvášněným davem. Dlouhých pohledů do očí (oprava – do hledáčků mobilních telefonů) a dávku latinsko-amerického popu, toho nadělil vrchovatě.
Protože nemá žádné doprovodné tanečnice, stage mu byla chvílemi dost velká, pobíhal zmateně z jednoho kraje na druhý a mával rukama ve snaze vynutit si podporu publika.
Musím říct, že se bylo pořád na co dívat. Barvené projekce, lasery, trochu skromnější, ale přece jen ohně, konfety, velké balóny.
A do toho muzika, která určitě nikoho neurazí. Samozřejmě pohled na samotného Enriqua, charismatického Španěla s hlubokýma očima a obepnutým tričkem vaši pozornost pár hodin udrží. Jen těch emocí na mě bylo moc a dalo se předvídat, co se při kterém songu stane.
Jako třeba když se při hitovce Hero celá hala proměnila ve hvězdné nebe, díky světlům z mobilů.
Během večera Iglesias několikrát přebíhal na visuté molo, kam se na „akustickou“ chvilku přesunuli i muzikanti a zpěvačka. Bylo to příjemné zpestření, jen ty jeho přesuny nebyly doprovázené zpěvem, ale různými mezihrami, takže dost často vznikaly takové hluché chvilky a trochu brzdily spád celého vystoupení.
Celý koncert byl nabitý hity, lidi ze židlí ale zvedlo až Bailando. Mezi další patřily již zmíněné Hero nebo třeba I like it, Be with you nebo Stand by me, kterou si s ním na pódiu po pár panácích zazpíval i jeden fanoušek.
Celkově můžu říct, že to byl velmi příjemně strávený večer. Pokud bych si ale měla vybrat svého favorita v Iglesiasovic rodině, byl by to spíše Julio – otec Enriqua.
