„… a tak si ještě vychutnám tu chvíli klidu ve starým křesle, koukám na zažloutlou zeď, kde kdysi dávno visel plakát a teď už po něm zbylo jen prázdný místo. Zatípnu cigáro a otvírám skříň, kterou žerou moli. Až na dně leží stará džíska, s nášivkama kapel, který už dávno neexistujou a přesto je mám všechny v živý paměti, když jsem se při jejich koncertech poprvý objímal s holkama. Beru vestu na sebe. Vlasy mám o hodně kratší než tenkrát, prořídlý a takový… pepř a sůl, řekl by básník. Zamykám byt a vydám se do nočních ulic. Lucerna září z dálky a mě v tu chvíli přestávají bolet kolena, záda, klouby… Rozvodový papíry zůstaly zamčený kdesi v šuplíku a čím víc se blížím k té zářící budově, tím se mi jde lehčeji a cítím se mladší, vracím se na známé místo, procházím branou a jsem v čase zase zpátky…“
Kapela Turbo duní na scéně svými starými peckami, v tomto roce slaví 35 let své existence. Během koncertu do sálu přichází ještě další a další lidé, Lucerna je téměř plná. Zpěvák bojuje s chřipkou a tak se k interpretaci písně Komu se nelení dostává i bubeník. Lidé se začínají pomalu rozehřívat, kapela nás zasypává hity z průběhu celé pětatřicetileté kariéry. Končí písní Chtěl jsem mít a vyslouží si velký potlesk celé – zatím sedící – Lucerny.
Po krátké přestavbě podia se do tmy rozeznívá intro a na scénu nastupuje nejprve bubeník a potom už komplet celá kapela Slade. Lidé okamžité vstávají a nabíhají před podium a do uličky uprostřed, bohužel jsou velmi rychle pacifikováni ochrankou a jsou vráceni na svá sedící místa. Ne každému se to líbí, největší fandové na to nedbají a sedají si na zem přímo k podiu. S celým sálem to šije a je vidět, že i když je věkový průměr lidí celkem vysoký, nejradši by všichni vstali a udělali pořádný kotel. Sám Dave Hill to vidí a ke konci koncertu lidi vyzývá, aby vstali a pořádně si to užili. Hity Far Far Away, My Oh My a Coz I Lov You zpívá chatrnou angličtinou celý sál. Těsně před koncem si John Berry převléká tričko, na prsou mu svítí britská vlajka, ale když se k nám otočí zády, není možné přehlédnout vlajku českou. Publikum nadšeně jásá a nechce své idoly, kteří hrají přesně 50 let z podia pustit…
„… pískám na prsty jak malej kluk, celou dobu jsem stál vepředu a kdybych natáh ruku, mohl jsem si na ně šáhnout… Potkal jsem kamaráda z vojny, přes třicet let jsme se neviděli. Ještě někde mám jeho starou adresu, ale dávno už bydlí jinde. Odcházíme spolu, dav se valí ven a na schodišti už zase začínám cítit to pitomý bolavý koleno. Zajdeme na pivo, za ty roky si pořád máme co říct. Probereme práci, bývalé manželky, nemoci a tu krásnou dobu, ve který jsme byli mladý. Chodili jsme na koncerty, dávali si nášivky na bundy a i ten vzduch byl trochu jinej. Budu se asi muset ještě převlíct, pořád mám tu vyšisovanou džísku a ten můj nalezený kamarád je v saku obchoďáka. Ale furt jsme to my. Pořád, jako před lety…“
