Lehce ovlivněná kapelou Take That a o mnoho víc koncertem před dvěma lety v ČR. S takovým očekáváním přicházím na letiště v Letňanech. Co dnes předvede ten výborný zpěvák, nenapodobitelný bavič, kontroverzní šílenec, drzý floutek a egoista zároveň?
Můj první dojem je trochu rozpačitý. Mám ráda jednoduché věci a při prvním pohledu na stage si připadám spíš jako na Matějské u obřího autodromu. Teprve později mi kolega redaktor osvětlí, že nedokončené hvězdy nad podiem symbolizují komiksové ztvárnění úderu v boxu. Opravdu, stačilo by nahoru připsat PRÁSK a hned je vše jasné! A přestože si pak po celý koncert na velkoplošné obrazovky ve tvaru profilů boxujícího zpěváka nemůžu tak nějak zvyknout, Robbie, vše odpuštěno!
Slova se ujímá nejprve kapela Erasure. Na letištní ploše se nachází jen velmi málo jedinců, kteří tuto kapelu neznají nebo o ní ještě neslyšeli. Jejich největší hity u nás prošly několika covery, nejznámější Oh L´Amore a Love to Hate you zná díky Petru Mukovi polovina národa a já je konečně slyším v originále naživo. Stejně tak jako Blue Savannah, ve které ale les rukou se vztyčenými mobilními telefony přestává být téměř únosný.
Proč si lidi ukládají zážitky na paměťová média místo do srdcí, se radši ani neptám. Při vystoupení Robbieho Williamse se letiště mění v jeden velký displej.
Typické syntetické efekty Erasure občas sklouznou k syčivému zvuku úniku plynu, ale nasazení kapely a výběr těch správných hitovek lehké technické nedostatky vyvažují. Publikum se slušně rozehřívá a dostává do správné nálady. A protože kapela začala hrát oproti plánu o něco dříve, davem se šíří zpráva jako lavina, že i hlavní hvězda vystoupí co nevidět.
Místo toho však naběhli na scénu (přesněji na velkoplošné obrazovky) virtuální pracanti s visutými plošinami a začali siluetu, nyní v podobě velké, šedé zdi, „oblepovat“ skutečným obrazem.
Vítané zpestření, ale po půl hodině zírání na mrňavé dělníky dost únavné. Tak tedy všichni, včetně mě, hypnotizují ty mega plochy, ať už je tam konečně dolepený i ten poslední kus plakátu. Dílek zapadá přesně ve 20:30.
Následuje velké, opravdu hodně velké intro. Nejprve I Will Talk and Hollywood Will Listen a poté (jak to říct jen správně..) hymna na Robbieho počest God Bless Our Robbie. Kdybyste náhodou neznali slova, obrazovky vám napoví text jako v karaoke.
A už je tady, Robbie „Fucking“ Williams, v boxerském županu, který vzápětí odhazuje a ukazuje, že má koule. Doslova!
Je to skvělý showman, s lidmi to umí, jedou s ním na jedné vlně úplně od začátku. Baví mě ta jeho drzost, vtípky a taky mě baví pozorovat ty jemné nuance v obličeji, ze kterých se nacvičená komika mění na přirozenost.
Téma boxu provází celý koncert, při písni Love my Life se projíždí na obrovské rukavici po jevišti. A nebyl by to ten pravý Williams bez svůdné taneční company, která ho celé vystoupení doprovází.
Na píseň Something Stupid si bere k sobě „někoho speciálního“ – manželku Aydu Field, které nasazuje na obličej umělý úsměv a na lavičce s ní předvádí duet dovedený k dokonalosti kýče. Růžová, růžová a kytičky. Ayda není moc pěvecky zdatná, ženský hlas suplují skvělé vokalistky, přesto jí však slyšíme v poslední frázi “ I love you“. Po tomhle výstupu už nikdy nikdo píseň „Něco blbého“ nemůže brát vážně. A to je přesně to, co jsme od Robbieho čekali a chtěli! Manželka nebyla jediným členem rodiny, kterého si přizval, během večera se objevuje i Wlliamsův otec.
Výbornou záležitostí je pro mě pocta Georgi Michaelovi s coverem Freedom 90. Skvělá doprovodná grafika a Williams ukazuje, že je zpěvák Nr.1. V průběhu večera samozřejmě nechybí ohně, konfety a všudypřítomná, lehce drzá show. Robbie bruslí mezi popem, swingem, rapem a ani jednou neuklouzne, všechno tak jakoby mimochodem s velkým sebevědomím. A může si to dovolit.
Koncert graduje, přichází také žádost o ruku a s ní píseň She’s The One. Poslední dobou se stává tradicí, že se lidé zasnubují na velkých koncertech. Pořád čekám, až přijde nějaká nevěsta, co v oné chvíli bude mít v hlavě mozek místo cukrové vaty, kopne žadatele na příslušná místa a zeptá se ho, proč ji nepožádal o část těla v soukromí. Protože odmítnout tak skvělou nabídku před cca třiceti tisíci lidmi – asi by se znemožnila do konce života, zvěčněná nadosmrti na Youtube. Ta představa mě baví, ale pochybuji, že k něčemu takovému někdy dojde. Přece jen – když vám na zásnubách zazpívá Robbie Williams, Bryan Adams a jim podobní – to změkne i to nejdrsnější srdce. I když se nemůžu ubránit malému vykřičníku, že čím větší gesta, tím méně upřímnosti. Ale určitě to neplatí vždy a všude.
Závěr koncertu se neobejde bez Angels a My Way. Počasí se i přes nevelký optimismus meteorologů vydařilo a Robbie Williams ze sebe předvedl jen to nejlepší. Byla to skvělá show, která měla koule, grády a na kterou se bude dlouho vzpomínat!
