foto: archiv_Oliver McGillick
„Skladby, během nichž vás mrazí v zádech a vybavují se vám melancholické vzpomínky z vašeho života.“ I takové byly reakce, když se Oliver McGillick poprvé představil širší veřejnosti zhruba před dvěma lety v pražském klubu Akropolis. My jsme pro vás Olivera vyzpovídali a tady jsou odpovědi!
Oliver McGillick není typické české jméno. Je to pseudonym nebo jsou tvé kořeny jinde než v ČR?
Ano, skutečně to není typicky české jméno – narodil jsem se v Sydney, v Austrálii. Moje matka za komunismu emigrovala a nakonec nějakým způsobem skončila v Austrálii. Tam se seznámila s mým otcem, jehož příjmení je právě McGillick, a zbytek už je minulost. Do Česka jsem se přestěhoval, když mi bylo zhruba 7 let a od té doby tu žiju. Do Austrálie se dostanu tak jednou za 2-3 roky a většinou jenom tak na měsíc. Ale stačí mi to – Praha je krásná, kulturní a tak rozmanitá, že se mi odtud zatím ani moc nechce ☺
Patříš k muzikantům z mladé generace. Jak ses dostal ke zpívání a muzice všeobecně?
Jako u spousta jiných muzikantů to byla docela šťastná náhoda – pamatuju si skoro přesně, kdy jsem se poprvé dostal k pianu – byl to, když jsme se v devadesátémsedmém nastěhovali do nového bytu v Praze a bývalý majitel tam po sobě nechal bíle křídlo. Bylo mi sedm let a na klavír jsem neuměl, ale stejně jsem si k němu sedal a snažil se z toho nástroje vyplodit nějaký kloudný zvuk.
Nakonec si toho všimla i moje matka, která mě donutila chodit na lekce klavíru – první „štace“ byla jakási ZUŠka někde v centru Prahy, což byla naprostá katastrofa – klasická despotická klavírní profesorka: stupnice, prstoklad, klasika – Mozart, Bach.. a tak dále. Umíte si asi představit, jako moc mě tohle nezajímalo – já chtěl mačkat ty čudlíky a vymýšlet nové věci a ne drilovat klasiku a už vůbec ne v nějákým baráku, který si říká „základní umělecká škola“ …
A tak jsme našli soukromou učitelku, která měla odchozenou konzervatoř v Košicích a přestěhovala se akorát do Prahy – a to bych mohl říct, že to pro mě bylo osudové setkání – Silvie, jak se jmenovala, měla cit pro tvůrčí povahy – neučila mě noty a jenom mě učila určitému vztahu vůči pianu a až pak teoretické nezbytnosti. První song, který jsme si spolu zahráli byl „Yesterday“ od Beatles a postupně jsem pak začal nosit svoje nápady a ona mi je pomáhala dodělávat – naučila mně toho spoustu a jsem ji dodnes vděčný…
A pak už to šlo samo – hodně jsem psal – básně, rozvahy, introspektivy – a pak to spojoval s mojí klavírní hudbou… nakonec z toho vzniklo, to co dnes vidíte/slyšíte.
Nemáš žádnou kapelu, doprovázíš se sám na klavír, jak dlouho se tomu věnuješ? Kdo tě k tomu přivedl?
Co se týče klavíru, tak to jsem právě zmínil v předchozí otázce – no a co se týče kapely? Samozřejmě že chci mít svůj backing band – ale to má ještě svůj čas – možná z druhou deskou.
Název tvé první desky „Smokers die young“. Co tě k tomuto názvu inspirovalo?
Ten název jsem měl v hlavě už dlouho – je to vlastně spojení faktorů, které jsou pro tu desku příznačné – „SMOKERS“ tam reprezentuje to obrovské množství cigaretových krabiček, které jsem během psaní těch songů prokouřil, „DIE“ tam symbolizuje onu depresivní náturu těch textu a „YOUNG“ je symbolem mé mladistvé naivity, která je v těch textech taky znatelná….. No a dohromady to dává ono slavné varování z cigaretových krabiček. Spousta lidí mi to vymlouvalo, ale přišlo mi to jako skvělý nápad.
Jsi autorem, jak hudby, tak textů. Kde bereš inspiraci?
Inspirací může být cokoli, co se kolem nás vyskytuje – anebo taky kdokoli. Pro mě je inspirací život – a život je boj – a ten nikdy nebude jednoduchý, a už vůbec ne, když má člověk ambice a chce to někam dotáhnout – neustále vás bude někdo tahat dolů, ale vy se nesmíte nechat. Celá ta deska byla boj s mými myšlenkami, které mne dlouho dobu doprovázely a nedělaly mi vůbec dobře. To období ale mám naštěstí za sebou a na druhou desku chystám něco naprosto jiného.
Oliver McGillick – Smile
Desku ti produkoval Boris Carloff. Oslovil on tebe nebo ty jeho?
Oslovil on mě. Objevil se na jednom mém koncertě a když jsem dohrál, tak jsme se potkali u baru a Boris mi řekl, že se mu koncert líbil a že by mi chtěl nahrát pár songů. Byl jsem naprosto nadšenej – protože kdybych si mohl někoho vybrat jako producenta, tak by to určitě byl Boris Carloff – je to velmi talentovaný člověk a má v sobě něco strašně zajímavého co neumím popsat – vše na čem, kdy pracoval se mi líbilo a tak to pro mě byl jasná věc a šel jsem do toho.
Na tvé desce hostuje Meyla z kapely Vypsaná fiXa, což není uplně styl, který hraješ ty, jak došlo k této spolupráci?
Vypsaná fixa je skutečně trochu jinde než já – ale s Meylou jsme se nějakou dobu už znali a když jsem měl nápad, že bych chtěl nějákého hosta na desku, tak mě samozřejmě napadll Meyla – styl který hraje jsem vůbec neřešil – Meyla je skvělej člověk, se kterým by pro mě byla pocta něco nahrát – a kývl na to a já měl radost. Neměli jsme čas ani na jednu zkoušku a tak jsme ten song jsme zplodili tak trochu na místě ve studiu – a nakonec je z toho strašně zajímavá věc – baví mě.
Všechny tvé písně jsou v angličtině, máš ambice zviditelnit se i v zahraničí?
Angličtina je pro mě přirozená věc – je to můj rodný jazyk – jsem v něm schopen nejlépe vyjádřit svoje momentální stavy a myšlenky. A samozřejmě – v zahraničí se chci zviditelnit. Myslím že je čas, kdy si v Česku musíme přestat hrát na přehnaně avantgardní a progresivní „indie“ muzikanty a prostě tu muziku jenom dělat dobře , svědomitě a na nic si nehrát – přirozenost je nesmírně důležitý faktor – když ta hudba bude pravdivá a bude něco předávat dál, tak se nemusíte bát, že si vás nikdo nevšimne. Třeba se tohle někdy v česku naučíme a otevřou se dveře do světa i českým muzikantům. Prozatím jsme zabarikádovaní v mezích vlastních hranic.
Já tu ale takhle hudebně zůstat nechci – za pár let bych se rád viděl na zahraničních podiích.
Můžou se fanoušci těšit také na videoklip?
Ano můžou ☺. V současnosti dáváme dohromady draft na první videoklip. Podrobnosti si ale nechám pro sebe ☺
Měl si jako malý sen, že budeš hudebníkem?
Možná překvapivě: NE. Chtěl jsem být architekt anebo herec – ta herecká dráha se tak trochu vyvedla, když jsem jako malý hrával po filmech a seriálech – asi jsem to měl po svojí matce, která je herečka.. No a toho architekta jsem měl asi zase po otcovi, který s architekty spolupracuje celý život.
Spolupracuješ i s kapelou Clou, která je na hudební scéně několik let. Přinesla ti tato spolupráce něco zásadního?
Clou pro mě přišli jako rána z čistého nebe – ale za to skvělá rána. Měl jsem v minulosti jen jednu takovou svou kapelu – ale když jsem dostal nabídku hrát s Clou, tak pro mne začalo něco úplně jiného – konečně mám tu možnost si vyzkoušet kapelní život a objíždění všech možných koutů republiky a jsem neuvěřitelně vděčný, že mě kluci vzali za svého a dali mi možnost s nimi hrát. Být v kapele byl pro mě jeden z mých snů a strašně si to užívám – každý moment.
Jaký okamžik by byl ten, kdyby sis řekl: „Ano, tak teď jsem dosáhl svého cíle!“
Ten ještě nenastal. Já se budu vždy hnát za něčím novým.
Vzkaz fanouškům a čtenářům i-klik.cz:
Všem těm, kteří něco tvoří, bych vzkázal ať jsou hlavně svoji – ať dělají svoje vlastní muziku a ať se nenechají ovlivnit někým jiným – ať jsou sami sebou – to je asi nejdůležitější.
