Většina našich fanoušků stárne s námi. Dají děti na hlídání a jdou se bavit na koncert, říkají kluci z kapely Zoči Voči, která oslavila 10 let od vydání alba Milovaní-Nenávidění turném po Česku a Slovensku.
Uběhlo deset let od vydání desky Milovaní-Nenávidění. Jaký cítíte progres za tu dobu? Co se změnilo?
Vlado: Zestárli jsme, děti přišly… Ale stejně jsme pořád ta stejná parta kluků jako před deseti lety. Baví nás hrát a snad je to vidět i na pódiu.
Michal: Stále si držíme ten stejný žánr jako na albu Milovaní-Nenávidění. Nedá se ale pořád hrát to samé dokola. I my jsme se trochu změnili. Dospěli jsme. Po těch letech už člověk přemýšlí jinak a nemůže pořád vymýšlet ty písničky jak tehdy.
Jak se díváte na ty songy s odstupem času? Měnili bytse něco nebo byste to psali stejně?
Michal: Já si myslím, že to album je super a že se nám vlastně líbí všem. Líbí se nám samozřejmě všechna naše alba, ale tohle byl pro nás asi nejlepší, nejkrásnější. I turné jsme k němu tehdy měli a strašně rádi na to období kolem roku 2013 vzpomínáme.
Mění se vám publikum?
Vlado: Já bych řekl, že fanoušci stárnou s námi.
Michal: Však tady člověka pod třicet pomalu ani nenajdeš. Všichni nechali doma děti a šli se bavit. (smích)
Vlado: Ale samozřejmě chodí i noví fanoušci a těší nás to, ale opravdu se často bavíme na tom, že jsou to opravdu lidi, co s námi jsou od začátku.
Je vidět nějaký rozdíl v koncertech před deseti lety a teď?
Michal: No, už si dáváme pozor na to abychom to zvládali. (smích) Tehdy jsme se nešetřili a jeli „na plný kule“. Teď už tak jako předvídáme a říkáme si: No nic kluci, musím jít spát, zítra máme další koncert.
Co fanoušci? Poguje se ještě pod pódiem?
Michal: No, není to už určitě „jako za mlada“.
Vlado: Ale střídá se to. V Trenčíně byli fanoušci hodně rozjaření, pogovalo se a v Nitře tam se zase hodně zpívalo. Dokonce i fanoušci říkali, že nás nebylo místy slyšet, jak všichni zpívali.
Máte v playlistu zařazenou i Janovu píseň Aj keď…
Michal: My jsme tu píseň ani nechtěli hrát, protože je to Janova píseň a bylo super, když ji zpíval on. Ale lidi, co tu písničku měli rádi, tak jsou teď šťastní, že si ji můžou poslechnout a zazpívat si ji.
Jaký to je pocit zažít si ten, víc jak desetiletý, progres?
Michal: My máme příští rok už dvacet let, co oficiálně fungujeme. A je to strašně moc. To si pak už připadáš velmi starý.
Málokterá kapela má takovou „trvanlivost“…
Michal: No my máme takovou trvanlivost proto, že jsme tři kluci, kteří od dětství vyrůstali spolu a já si myslím, že mezi námi se nemůže stát nic, kvůli čemu bychom měli přestat fungovat. Vlastně i Košťo, náš technik, s námi už jezdí po koncertech jedenáct let. Odešel akorát Janko, ale máme teď Jura a zapadl skvěle do kapely. Sice mu to trvalo, protože přeci jen byl mladý a „rozjašený“, ale už je dobrý. (smích)
Stále nás to hraní baví a baví nás i to přátelství. Pořád spolu chodíme ven, na chaty.
Plánujete nějakou novou desku?
Michal: Docela bychom i chtěli. Máme něco rozdělané, ale řekli jsme si, že album je taková zodpovědná věc a musí na to asi přijít ten správný čas. Takže radši počkáme a napíšeme alespoň deset pořádných písniček, aby to stálo za to.
Vlado: Zatím jdeme spíš cestou singlů. Aby bylo něco nové a něco se dělo.
Máte ještě po těch letech inspiraci?
Michal: Já mám teď takový období, že se mi těžko skládají skladby. Vždycky, když seberu kytaru do ruky, tak mám pocit, že tu písničku už jsem někdy napsal. Nedaří se mi psát nic nového, Ale Juraj, náš nový kytarista, se začal angažovat a dělá nějaké podklady. Což je super, protože mě zase baví víc psát ty texty. Takže spoléháme na něj, že něco vymyslí.
