Tito dva přední světoví kytaristé vystoupili v rozmezí necelých 14 dní v Praze. Satriani v Tesla aréně, což je hala pro tisíce lidí (která ale byla poloprázdná). Kotzen v klubu Matrix o nosnosti několika set fanoušků (příjemně poloplno).
Obě dvě vystoupení byla nezapomenutelná a pulsující atmosférou. Záleží zda upřednostníte spíše neskutečně rychlá sola a kompoziční virtuozitu, skvělé efekty, velkou světelnou show a kytarovou hru, nad níž vám zůstane hlava stát. Zároveň se ale spokojíte s bariérami a oddělenými vstupy pro různé cenové kategorie a vezmete v potaz, že pokud nezaplatíte přibližně tisíc korun, neodkoukáte zhola nic.
Nebo zda budete raději z bezprostřední blízkosti sledovat umění éterického Kotzena u nejž se sice
nedočkáte přerychlených sol, zato se ztratíte v jeho melodiích, procítěných textech a fantastickém gradování kytarové hry.
Satrianiho koncert byla skvělá podívaná. Slast pro lidi s citem pro dobrou muziku, svátek pro kytarové začátečníky i poloprofesionály, kteří hltali, každý Satrianiho pohyb a snažili se vrýt si do paměti jeho prstoklad. Nepůsobil ani jako člověk, spíš jako polobůh. Ovládal naše vnímání a úžas na našich tvářích byl pro něj každodenní rutinou. Působil na mě lehce egoisticky, když po každé druhé písničce střídal kytary, jenže to už asi k branži patří. Ale přece jen, on je z těch hudebníků, kteří mají být právem na co hrdí. Sice bych ho nenazývala zpívajícím kytaristou, vždyť za celý 
dvouhodinový koncert zpíval jedenkrát. Ale možná tomu tak bylo i dobře, alespoň neubíral na celkovém dokonalém dojmu. Právem se mi tato podívaná vryla do paměti. Kvalitativně ho jen málokdo překoná. Říkala jsem si.
Jenže pár dní na to jsem stála metr od Richieho. Fascinovaně jsem sledovala poh
yby jimiž nás uváděl do kolektivního transu. Vnímala jsem příběhy, jimiž nás okouzloval a unikala jsem do mimorealit, plných kouře levitujícího v barevných světlech, odstínů jeho hlasu a akordů, jež byly na chvíli podstatou veškerých mých myšlenek. Nebyly zde žádné bariéry mezi ním a námi.
Prostor dostali i hudebnící, kteří ho na cestě k nám doprovázeli. Ne, jako u Satrianiho, kdy byl on středobodem všeho, i když bez doprovodu by těžko vykouzlil stejně dobrý celkový dojem.
A tak abych neurazila ani jednoho z velikánů nějakým přízemním rozdělováním do lepších a horších částí mého zážitkového diáře, shrňme to takto. Satriani byl lepší kvalitou hudby kterou představil, Kotzen atmosférou, jíž mě naplnil a náladou, do níž mě uvedl.
fotografové : Alžběta Dvořáková,Ruslan Sinyushkin
