15/10/2011

Jan Škop – “Marie, že to nejsi ty na té fotce!!?”

Jan Škop je vynikající mladý umělec, nebojí se tvořit a kombinovat své nekonvenční fotografie, které ve člověku zanechávají vždy smíšené pocity a emoce. Plzeňský rodák už stačil zaujmout nejen v tuzemských vodách. Pozitivní ohlasy na jeho tvorbu přichází víc a víc z celého světa. Našim čtenářům má rozhodně co říct a doporučuji si přečíst rozhovor až do posledního slova.

Mne osobně zaujmul svým jménem. Když jsem Honzu kontaktoval, ukázalo se, že nemáme žádné příbuzenské vazby, ale mnoho společných zájmů.

Jak ses dostal k focení a proč sis vybral právě tuto formu umění?

Vždy mě bavily a stále baví všechny druhy umění od klasických obrázků po artové porno od Matthew Barney či Gaspara Noe ( kteří samozřejmě dělají i geniální „normální“ filmy). Asi ze všeho nejdříve jsem chtěl malovat, pročmáral jsem většinu chemie či jiných nudnějších hodin. Ale nešlo to podle mých představ, nezvládal jsem techniku. Od 5 let jsem ale hrával Lemingy i jiné hry, takže s počítačovou gramotností jsem neměl problém, tak jsem si začal pomáhat Photoshopem. Nejdříve mi pomáhal při kreslení, ale pak jsem zjistil, že něco vyfotit, je efektivnější, než namalovat – začal jsem si tedy pomáhat fotografiemi. A nyní dělám, co dělám, obraz poskládaný z několika fotografií.

Co se snažíš svojí tvorbou zachytit, na co upozorňuješ?

To je různé. Záleží na rozpoložení – na co mám náladu. Když vidím na Youtube holocaust v Osvětimi, ovlivní mě to. Ale prvotní je vždy nápad, vlivy z prostředí do fotky potom dodávají realističnost, na čemž hodně lpím.

Také se hrozně rád snažím fotkami vyjádřit určitou náladu nebo nějaký akt bez toho, abych ho ukázal. Je pro mě pak zajímavější sledovat reakce lidí. Každý v tom vidí něco jiného, ale všichni mají ve výsledku pravdu. Univerzálnost fotkám škodí. Například padající panenka může znamenat dospívání, ztrátu, smrt, ale i prostě panenku co vypadla z okna. Je na každém, co mu řekne jeho podvědomí.

Jaká je podle tebe budoucnost fotografie?

Určitě jen tak nezanikne. Je v tom stále kouzlo zmražení času, z kterého jsou lidé hrozně udivení. Zajímavé ale je, jak jsou tu teď dvě cesty, kterými se lidé dávají. První jdou po dobré, kvalitní a přefiltrované fotce. Jenže to teď zvládne i mobil střední třídy a lidi tyhle dokonalé fotografie přestávají bavit. Jako protest proti tomu se zkupují analogové fotoaparáty a fotí se postaru. Tyhle fotky mají krásnou atmosféru, kterou sice v pc můžete věrohodně napodobit, ale filmová surovina má kouzlo toho, že nad fotkou nemáte 100% kontrolu a fotka si vytváří jakousi svou duši. Škoda, že já tu 100% kontrolu u svých inscenovaných fotografií potřebuji.

A konkrétně v Čechách?

U nás je fotka cca 50let pozadu. Vidět jsou stále fotografové, používající staré postupy a tím nemyslím, že fotí na analog. Nejde totiž o techniku, ale postup tvorby. V zahraničí se fotka dělá úplně jinak, samotné focení zabere např. 1/10 z celkové práce. Zbytek je příprava a hlavně postprocesing. U nás se stále art dělá tak, že si vyjdu s foťákem za město, vyfotím pár fotek a hodím je do černobílé. Ale přeci jen se šouráme mírně dopředu, jde společně s videem, i zde jsou totiž zatuchlé postupy “české kameramanské školy”, která byla vynikající v 60. letech, ale dnes už vyvolává spíše usměv na tváři.

Jaký je tvůj postoj k moderním technologiím?

Mám je velmi rád. Jak ve fotografii v jiných směrech. Mam rád Apple, Google a další společnosti, které se nebojí vytvářet nové technologie a systémy. Chytré telefony, tablety, ale i třeba pivo v umělohmotné láhvi mi ulehčují život a čas.

Líbí se mi, že se zlepšuje kvalita fotek v malých přístrojích, které se vám vejdou do kapsy. Já sám fotím normálně telefonem, nechápu, proč bych měl na nějakou párty nosit foták za 100 tisíc, abych pak měl 25mpix fotku chlápka ležícího na zemi v blitkách.

Někdy je samozřejmě velké rozlišení potřeba, např. když chcete svá díla tisknout atd. Když jsem začínal, vlastnil jsem 3Mpix Koniku a protože to rozlišení bylo na větší tisk malé, musel jsem fotky fotit třeba na 4x a v pc je pak poskládat vedle sebe, abych si zvětšil rozlišení.

Na svém kontě máš tři autorské výstavy, která byla něčím jedinečná a proč?

Všechny byly něčím jedinečné a jiné. Prvé dvě se odehrávaly v kavárně a v hudebním klubu. Bylo tedy zajímavé sledovat spojení mých děl s prostorem toho určitého podniku. Ale při těchto výstavách návštěvník jde prioritně do toho klubu a výstava je pro něj jakýsi bonus. Moje poslední výstava, která skončila cca před měsícem, byla už ve výstavní síni Plaského kláštera. Sem už chodili lidi jen kvůli exponátům, nic jiného tam prostě nebylo. Tato výstava se velmi povedla, denně přišlo i 200 návštěvníků . Ale říká se, že velkou část tvořily maminky, které si šly zkontrolovat, jestli tam náhodou není jejich dcera s odhaleným ňadrem.(viz. dále)

Pozoruješ někdy reakce lidí na tvojí tvorbu?

Při zahájení si o fotkách povídáme, ale to si většinou ráno už moc nepamatuju, protože omamné látky udělají své. O umění si obecně rád povídám. Když někdo stojí před mou fotkou a přemýšlí o ní, přiskotačím a s potěšením s ním prohodím pár vět. Když se člověk zastaví a začne přemýšlet, tak to má 100x větší sílu, než když pronese: “Vidíš tu nádhernou zrzavou veverku s oříškem v ruce?”. Na odezvy je také skvělý Deviantart.

S reakcemi se pojí jedna vtipná historka. U jedné z mých fotek jednou stála paní, která na výstavu zašla se svou dcerou. Stále pozorovala jednu fotografii, na které byla polonahá dívka a neměla vidět obličej. Po chvíli naštvaně vyhrkla “Marie, že to nejsi ty na té fotce!!?”.

Myslíš, že jsi někdy někoho svojí tvorbou ovlivnil?

Myslím si, že ano. Když jde někdo na nějakou výstavu, film či koncert, musí očekávat, že bude mírně ovlivněn předkládaným materiálem. Jde spíše o to, jestli v kladném smyslu. Ale jednou mi napsal jeden žák z Kalifornské umělecké vysoké školy a poslal mi úplně přesně překreslenou mou fotku „Silence“. Na té fotce je mnoho záhybů závoje a prý se na ní skvěle trénuje technika stínování a linií tužkou.

Mé věci ilustrují básně a to nejen v Česku, ale třeba i v Turecku. Také velmi rád dělám covery pro hudební alba a právě na obalu hodně závisí, protože to je první, co člověk vidí, když si jde nějakou desku koupit.