Vypsaná fixa na svém jarním turné zahrála pro pražské fanoušky neopakovatelný koncert. Jde to vůbec? Může být účast na mém dvacátém koncertu této pardubické skupiny stále neopakovatelná? Otázka na kterou jsem si odpověděla hned po prvních tónech z Márdího kytary.
Atmosféra houstne každou vteřinou. Dav skanduje jméno skupiny, co vyhrává v hitparádách jejich srdcí. Probíhají poslední přípravy a pak konečně přichází klenot večera. Na nic nečekají. Vrhnou se do víru tonů a slovních obratů a dav pod nimi v šíleném tanci zvyšuje frekvenci úderů jejich společného srdce. Nedostatek kyslíku, dehydratace, únava? NEEXISTUJE! Najednou jakoby nebyly rozdíly mezi hvězdou a fanouškem.
Směřují ke společnému cíli. K nejlepšímu hudebnímu zážitku tejdne, měsíce, roku. Ruce se vlní ve vzduchu.
Končetiny se v neskutečném pogu proplétají. Pot jednotlivců se slévá ve slanou pokrývku kůže všech přítomných. Vylézám na pódium, roztleskávám publikum pod sebou a skáču do moře rukou. Pluju po vlnách a pak padám. Jsem pod hladinou, ale během okamžiku jsem zase zpátky. Zpátky v davu, jehož jediným cílem je dosáhnout naprosté euforie. Světlé vlasy zpěvákovi létají vzduchem, jeho hlas jak slova proroka hejbe s živoucí atmosférou. Společně se blížíme na poslední rovinku před koncem. Tohle je sprint a boj, žádnej maraton. Ruku v ruce dobíháme k cílové rovince označují finále. Je tady stav kterému se neřekne jinak než EXTRÉMNÍ ŠÍLENSTVÍ.
