Je to již více než týden co jsem na Bojišti,v zemi zaslíbené čtyři dny nespala a dnem i nocí nenasytně nasávala harmonií pulsující atmosféru. Poslední prázdninová akce co stála za to. „Třešnička na dortu“ posledních středoškolských dvou měsíců svobody chutnala božsky. Hudebně-společenská událost, kde prostě nešlo mít špatnou náladu. Mohla bych sáhodlouze vyprávět o tom, koho všeho jsem stačila poznat. Na kolika kapelách jsem si vyřvala hlasivky. Kolika užasnými momenty jsem plnila duši unavenou obyčejností a nuzností konzumních dnů. Stejně by mi slova nestačila a pocit, či náladu těžko popsat. Trutnov je třeba zažít.
Ve finále ani nehrálo roli kdo na podiu hrál. Důležité bylo spíš to souznění mezi hudebníky a posluchači. Jakoby zároveň dosahovali společných euforií. Společně se oddávali tanečním či rockovým apokalypsám. Bezmezná různorodost hudebních stylů. Kde jinde by na stejném podiu zahráli Manic Street Preachers, Arch Enemy a Blue Effect? Tolerance mezi všemi přítomnými. Jenom ten pocit, že kohokoliv potkáte, budete si s ním rozumět. Jakoby každý s každým byl najednou přítel. Vlajky hlásající lásku vám vlají nad hlavou zatímco vaše dýmka míru koluje v kruhu kolemjdoucích.
Festival na kterým vám nevykradou stan, užijete si ho aniž byste znali jedinou kapelu, ráno vás zbudí bubnující šamani ze sousedního obydlí, k snídani si dáte místo buchet víno. Zkouříte se dobrou náladou a nabijete duševní baterky na celý následující rok. Při cestě domů se neubráníte slzám a místo na začátek prázdnin, příště budete se těšit právě na jejich konec. To všechno a ještě milionkrát víc jsou moje asociace na mojí Trutnovskou premiéru
fotografie poskytli : Honza Kubis, Otočný Kolotoč
