Autor: Patrik Bulak
Ano, Smashing Pumpkins jsou zpátky, respektive jen známý zakladatel této alternativní rockové kapely – zpěvák a kytarista Billy Corgan, který ji roku 1988 dal dohromady v americkém Chicagu s druhým kytaristou Jamesem Ihou.
Postupně se dostal do kapely za bicí úderný Jimmy Chamberline a baskytaristka D’arcy Wretzky, takže po 3 letech mohla formace konečně vydat debutové album Gish (1991) plné hutné metalové vazby a grungeového skřípání, které už obsahuje řadu hitů jako Siva, I Am The One apod. Ovšem tento start měl jeden zásadní háček – jak víme, toho roku vyšla kultovní nirvanovská deska Nevermind, která strhla veškerou pozornost undergroundu a hlavně mainstreamu na sebe. Každopádně Gish bylo absolutně čistě rockové a kvalitní album; vzešlo z harmonických vztahů v kapele. Poprvé a naposledy.
Opravdovou ‚pumpkinmánii‘ Corgan a spol. započali až druhým albem Siamese Dream (1993). Na studiové práci se podílel kupodivu právě producent Nevermindu Butch Vig, který následovníka Gish zahalil popovějším nádechem, díky kterému Pumpkins chrlí singl za singlem (Today, Disarm). Právě na tomto albu byla odhalena nejdůležitější tvář kapely – zpěvák s výrazně nosovým zabarvením hlasu a smršť syrových kytar, které byly už nastředovanější a snad ještě zkreslenější, než na Gish. Ovšem za onou tváří stojí ona hlava kapely, která si je výrazně své pozice vědoma. Traduje se, že nahrávání bylo velmi komplikované a kromě autorství na všech písních má Corgan na svědomí dokonce i nahrávání basových partů, které asi D’arcy nenahrála podle jeho představ. Ovšem to nejlepší dílo od Billyho Corgana, jak víme, mělo teprve přijít.
Třetí řadová deska byla nečekaně rovnou dvojalbem s názvem Melon Colie and Infinite Sadness (1995). Toto dílo je jedinečné svou všestranností, která sahá od akustických skladeb (In The Arms Of Sleep) přes elektroničtější experimenty (We Only Come Out At Night) a příjemné popové počiny (Tonight, Tonight, 1979) až po tvrdé rockové písně (Bodies), kde svou melancholii Corgan vyřvává z plných plic. Cítíme ještě i vliv grunge (Bullet With The Butterfly Wings), jehož oficiální představitel Kurt Cobain, frontman Nirvany (Corganův rival), si před rokem údajně vzal život. I kdyby byla ale ještě Nirvana aktivní, tohle pumpkinovské veledílo by stejně sklidilo díky své artovosti nemalý úspěch (nakonec se ho prodalo přibližně 16 milionů exemplářů). SP se tím stali důležitým článkem alternativního rocku, od kterého už se něco čekalo, což samozřejmě nepřilepšilo už tak napjatým vztahům v kapele, následná smrt na předávkování heroinem koncertního klávesisty Jonathana Melvoina atmosféru ještě zhoršila a když připočteme počínající závislost Jimmyho Chamberlaina, není se čemu divit, že ho Corgan i přes velké přátelství vyhodil.
Následovník zlomového alba Melon Colie and Infinite Sadness se jmenuje Adore (1996) a je jedním velikým experimentem, částečně způsobený právě elektronickou náhradou bicích za Jimmyho. Tento počin s sebou nese celkově elektroničtější zvuk, nezvyklejší aranžmá a hlavně zvýšenou tesknost a lyričnost, Billy Corgan přichází vědomě s nerockovou deskou, která je však velmi zajímavá (To Sheila, Ava Adore, Tear, Pug).
Adore ale i přes svou jedinečnost nebyla dost dobře přijata a proto se vrací rockový háv Pumpkins a dokonce i Jimmy. Kdo ovšem pro změnu odchází teď, je D’arcy nahrazená Mellisou auf der Maur. Další řadová deska Machina/The Machines of God (2000) byla energickým návratem evokující jak ducha Melon Colie, tak Adore ve vyváženém poměru. Corgan se ale náhle rozhodl kapelu po 12 letech aktivity rozpustit, jednak kvůli nízké prodejnosti Machiny, ale hlavně protože pro něj „není v moderní době plné popu místo“. Po posledním koncertu SP, který trval 3 hodiny, se Billy Corgan rozplakal. Poté ještě stihl vydat nepoužitý materiál z Machiny přes internet pod názvem Machina II/The Friends & Enemies of Modern Music.
Netrvalo dlouho a založil novou kapelu Zwan, vydal s ní jediné album a následně své sólové. Poté prohlašuje v inzerci Chicago Tribune, že si uvědomil, která kapela je kapelou jeho srdce a rozhodl dát Smashing Pumpkins znovu dohromady (2005). Jediný z bývalých členů kapely, který na výzvu zareagoval, byl Jimmy Chamberlin a tak se Billy spojil s členy úplně novými – Jeffem Schroeder a Ginger Reyes. Výsledkem je první album SP po 7 letech s názvem Zeitgeist (2007), které překvapilo návratem k syrovějším kořenům (Tarantula). Na odlehčení původní dvojice Corgan-Chamberlin připravila fanouškům akustické EP American Gothic (2008).
Těžko říct, zda za to opět může Billyho ego, každopádně roku 2009 Jimmy Chamberlin z kapely „dobrovolně odešel“. Billy si samozřejmě za bicí našel náhradu, ale otázkou je, proč se stále chce nazývat Smashing Pumpkins, když zůstal jediným původním členem?
Odpovědí na tuto otázku nám budiž aktuálně připravované album Teargarden by Kaleidyscope, které má podle Billyho nových představ vycházet po kouskách přes internet a z něhož už máme možnost prostřednictvím oficiálního webu http://www.smashingpumpkins.com ochutnat první velice retro/art-rockovou skladbu s názvem A Song For A Son, čímž opět překvapuje…
