U příležitosti tiskové konference pro festival Votvírák, pořádané agenturou Promo produkce v čele a Arturem Keiserem, jsme vyzpovídali českou jedničku na hip-hopové scéně Prago Union. Ptali jsme se na novou desku, dění v současném hip-hopu a atmosféru na festivalu či klubovém koncertu.
Jsme na tiskový konferenci k festivalu Votvírák. Plánujete na tenhle fesťák speciální představení, ať už to jsou například songy z nový desky? Plánujeme speciální koncert, ale songy z nového EP ještě asi ne, protože to je furt ve vývinu. Nový songy budem nasazovat postupně běham léta.
Řekli byste nám něco o nové desce Prago Union? V čem budou písničky nový? Neříkal bych tomu úplně “nová deska”. Nový EP bude určitě jiný než předchozí desky, hlavně proto, že je hodně tématicky uzavřený. Je to vlastně pokus o zhudebnění barev. Takže to bude především muzika, která pro nás evokuje nějakou barvu. A text, kterej dělá to samé, aniž by o ní přímo mluvil. Zatím je to 10 písniček, nebude to uplně regulerní album. Byli jsme zvědaví, jestli to půjde a zdá se, že je to nakonec pustitelný i mezi lidi. Uvidíme, co oni na to.
Jste snad jedna z mála či jediná hip-hopová kapela na české scéně, která svoje texty ubírá jiným směrem než klasickýma
konvenčníma tématama hip-hop scény. Kde tedy berete inspiraci na vaše texty? No, to víme naprosto přesně. Inspiraci bereme ve skutečným životě. Dalo by se i říct, že si inspirace bere nás. Nejsou to tedy auta, lehké ženy, alkohol apod. To je vlastně až ta naše odměna (smích).
Co si tedy myslíte o dnešní český hip-hopový scéně a lidech co hip-hop poslouchají? No já si myslím, že je supr, že jsou tu s náma. Lidijsou lidi, hip-hopeři nehip-hopeři. Takovým stylem se snažíme i přistupovat k naší muzice. Hip hop máme rádi, je to náš jazyk, kterým mluvíme, ale to “puzení” který táhne člověka něco sdělit je dost univerzální. Je jedno jestli maluješ obrazy nebo děláš muziku. Ani sami o sobě si nemyslíme nic valnýho, natož
abychom si mysleli ještě něco o někom jiným. Česká hip-hopová scéna je sama o sobě mnohem dál než byla před deseti lety, což je skvělý. Když bude ale ještě dál, během příštích let, tak to bude úplně nejvíc.
Vaše počátky se dají datovat, víceméně, i do jedné z ranných hip-hopových skupin u nás. Neplánujete trošku oživit tento projekt? No nic takovýho neplánuju. Dohoda s klukama, předtím než jsme to přerušili, byla, že něco klidně budem dělat, ale musí přijít impuls od nich. To byl vlastně ten problém, proč to přestalo. Momentálně se nezdá pravděpodobný, že ještě někdy něco vznikne. Když ale něco vznikne, tak to bude z důvodu nový muziky, a ne z důvodu nějaký vzpomínkový akce. Chaozz měl ve svý době svoje místo a tam taky patří. Rozhodně odmítám vzpomínkovou sérii koncertů, abychom si nechali třeba spravit auta.
Kde se vám hraje líp, na festivalu nebo spíše před klubovým publikem? Pokaždý je to asi jiný. Ten fesťák se vyznačuje tím, že je tam víc lidí, jsou ale zase trošku dál od toho pódia, takže tam není tolik přímého kontaktu s lidma. Každý vystoupení má svoje kouzlo a každej to prožívá jinak. Klubový hraní je samozřejmě komornější a jde pokaždý taky o trochu něco jiného a taky zde dost záleží na tom, jak se poperem se zvukem. Určitě se hraje líp, když nám to ty lidi přímo vracej, pak je vlastně úplně jedno, jestli to je venku nebo v klubu. Naše muzika je hlavně hodně o tom osobním kontaktu, když jsme v tom klubu a máme ty lidi kousek od sebe a vidíš, jak se tvářej na každý slovo. Tam se to líp předává. Ty fesťáky mají zase takovou atmosféru, že je tam spousta lidí a všichni jsou tak jakoby v míru, jsou tam všichni spolu a je to příjemný, že nikdo nemá potřebu přinášet tam nějaký negativní emoce. Ale osobně mi příjde trochu divný, jak jsou ty lidi daleko od nás a my si na tom podiu příjdem takový ztracený. Nedej bože když je to za denního světla, to je potom úplně smrt.
Radši tedy s Dj nebo s kapelou? V čem je zásadní rozdíl? Ta kapela je vlastně takovej přídavek navíc k tý naší sestavě Mc/Dj a ten Dj plní podobnou roli, i když hraje jen s MC, tak jako když hraje s celou tou kapelou. Ta kapela tedy vůbec neznamená nějaký vyřazení Dj. Ten tam pořád má stejnou roli jako skratche a doplňování textu. Technicky vlastně žádnej rozdíl není, akorát je nás na tom pódiu víc. Každopádně s kapelou je to samozřejmě úplně jiná energie. Když ale řeknu, že si užívám obojí stejně, tak to není nic proti klukům. Rozhodně bych byl radši, kdyby bylo víc a víc koncertů s kapelou.
V rámci festivalů se kapela musí dost prosadit. Zaujmout publikum, aby vám lidi neodcházeli po známých písničkách. Máte recept na to, jak ten dav strhnout a udržet si ho? Já si myslím, že to by jsi musel být osmijádrovej procesor, aby si vypočítal dopředu takovouhle věc. My nějakou speciální přípravu nikdy nepodstupujeme. Na fesťákách hrajeme, protože tu muziku děláme, a protože to jsme my. Ale rozdíl mezi festivalem a nějakým klubovým koncertem, kde ti příjdou jen skalní fanoušci vlastně pro nás moc není. Půl hodiny před koncertem se ti chce na velkou, na festivalu se ti možná chce na větší. Jdeš tam, klepou se ti kolena, ale jakmile tam vlezeš, tak už nemůžeš odejít jako poraženej, takže děláš pokaždý co můžeš.
Zmínili jste, že za 10 let se u nás ten hip-hop vyvinul a díkybohu za to. Kam se podle vás teda posunul. K lepšímu nebo k horšímu? To je otázkou osobního vkusu, já si myslím, že se posunul tam i tam. Myslím, že se docela dost rozrostl, tím pádem se i rozdělil do několika pohledů na věc. Existuje i cesta, u který bych samozřejmě řekl, že to je k lepšímu. I ale cesta, u který bych řekl, ne k horšímu, ale že to tak jakoby stagnuje. Mě začal hip-hop bavit, protože to byla jediná muzika, kde může člověk říkat úplně cokoliv a o čemkoliv. Neexistujou pro mě teda žádný hranice. A trošku paradoxně mi příjde, že někteří interpreti dnešního hip-hopu si sami kladou hranice o čem se smí či nesmí a jak. Možná je to hlavně tím, že hip-hopeři jsou zvyklí předkládat tu svojí věc jako “takhle to je a takhle to nikdy jinak nebude“. Ačkoliv si to ve finále třeba nemusejí myslet. Hlavně si myslím, že by občas nezaškodilo si trochu rozvázat ruce. Nemá význam uzavírat se do vlastních světů, protože ten společnej je moc velkej. Nikdo z nás není černoch z Bronxu. Stejně vlastně všichni přejímáme prvky nějaký cizí kultury, tak proč je nepoužít po svém.
