Ve čtvrtek 16.6.2011– den ve znamení stávky odborářů, jsem se s přítelem statečně odvážila podstoupit zdlouhavou cestu z jednoho konce Prahy na druhý, abych viděla a slyšela mladou britskou sebranku Bring me the Horizont.
První předkapelu – The Blackstone Chronicles – tech-deach/corovou partičku z Prahy, jsme kvůli dopravě nestihli, ale zdálo se že většina návštěvníků se stejně radši nadechovala čerstvého vzduchu venku před klubem. Vevnitř totiž nefungovala ventilace a dusivý vedro, co se tvořilo v uzavřeném prostoru bylo k zemdlení.
Na první pohled se akce zdála spíše jako meeting přívrženců EMO stylu. Patka doprava, patka doleva, obličej zkrášlen tunou líčidel. Věkový průměr 15 let. Inu holčičky, které se doma vymluvily na filmový večer u kamarádky a chlapci, s non-alko páskou na ruce popíjejí rum s kolou před branami Meetfactory.
Tak trochu jsem pochybovala kolik z nich přišlo opravdu kvůli hudbě a kolik spíš kvůli charismatickému zpěvákovi z BMTH, který na fotkách a na videích vypadá (jak jsem několikrát za večer od fans slyšela) k sežrání. Ale nevyčítejme jim to, každý z nás si prošel obdobím podlehání idolům…
Jako další předkapela vystoupili opět místní Mama Knows Best, z povzdálí jsem sledovala jejich hudební um a až na to že písničky byly lehce monotonií, se mi kapela líbila. Odehráli si půl hodinovej set, přivedli fanoušky do varu, pot se srážel na stropě a vzduchu bylo zase o trochu mín.
Pak už jsme jenom nedočkavě čekali ve vřavě uječených teenagerů, z toho nekonečného vedra jsme se potili jak dobytek, i když pohybu jsme v tý tlačenici věru moc neměli. Kapely jsme se dovolávali dobrých dvacet minut. Skandovalo se jméno umělců i text ze songu Diamonds arent forever : „we will never sleep couse sleep is for a weak, and we will never rest till we are fucking dead.“
Pak odkudsi připlula vlna lidí, všichni do sebe naráželi, padalo se na zem. Pot jednotlivců se sléval v řeku, ve které jsme se rázem všichni vykoupali. A to se ještě ani nezačal
httpv://www.youtube.com/watch?v=MTxKcUvw6WE&feature=player_embedded#at=96
..A pak přišel ten očekávaný moment – Oli a zbytek kapely se objevili na podiu a v tu chvíli se všechny blond/ black/ whatever slečny začaly tlačit dopředu, aby se dotkly jeho kytary, nebo kdovíčeho. Ve vteřině kdy zarvali do kytar a éterem se nesl zpěvákův scream se začlo pařit. Moshpity, sem tam náká wall of death, fans spontánně reagovali na Oliho posunky a Meatfactory se hejbala v základech. Zahráli hity ze všech čtyř studiovek. Vedle songů jako It Never Ends, Fuck, nebo již zmíněné Daimonds arent forever zazněla i baladická Blessed with a curse, nebo
deathcorová Pray for Plagues. Když se po energické třičtvrtěhodině přemístili z podia do backstage, neveřila jsem že koncert skončil. Ve chvíli však zase stáli na podiu, Oli vyžádal fanoušky, aby si sedli na zem a šeptal nám slova na rozloučenou. Pak poslední skladba a mohli jsme jít domů. Po cestě jsme potkali ony prve nažehlené emo princezny a prince s rozcuchanýma vlasama, rozteklejma černejma linkama, jednu slečnu co ztratila v kotli obě boty a holky co si vyprávěly o tom, jak jejich kamarádka z toho dusna omdlela. Inu byl to pekelný zážitek pro všechny zúčastněné.
Až na tu prokletou klimatizaci a možná příliš krátké vystoupení hvězdy večera to byl vysoce povedený hudební zážitek.
Cesta domů se sice asi o dvě hodiny protáhla, jelikož dopraváci zřejmě stávkovali i v brzkých pátečních hodinách a jezdili podle jizdních řádů, jež se vymykali veškeré logice, ale předchozí zážitek za to stál. Snad se BMTH u nás líbilo a přijedou brzy zase na nějaký ten metalcorový dýchánek!
