V úterý 18.dubna se Prahou prohnal energetický uragán jménem Gipsy Kings.
Světově nejproslulejší romská kapela (nyní vystupující pod názvem The Original Gypsies of Camargue) se vrátila po sedmi letech do České republiky. A návrat to byl ve velkém stylu. V plné původní sestavě bratrů Reyesových se společně s Tonim Baliardem představil i Chik Bouchikhi.
Koncert Gipsy Kings jsem zaregistrovala na poslední chvíli. Ale znáš to, když je miluješ, není co řešit!
Do sálu Fóra Karlín jsme se propracovali i s miniaturními rumbakoulemi (jasně, to je takové to vajíčko, co chrastí) a dětskými kastanětami, zapůjčenými ze sad Orffových nástrojů. Ukázalo se to jako skvělý tah, protože nejen, že jsme si celý koncert totálně užili po hudební stránce, parádně jsme i upustili páru a dostatečně se vyřádili.
Těžko říct, co mě na této francouzské kapele přitahuje úplně nejvíc. Někdy je to flamenco jako takové, jindy ta skvělá souhra všech nástrojů dohromady a v neposlední řadě umění muzikantů vyvolat ve vás pocit, že na jednu kytaru hrajou čtyři ruce. A samozřejmě nezaměnitelné romské aranže všech možných písní.
Můj úplně první kontakt s touhle kapelou jsem zaznamenala coby pubertální kůzle, díky písni Volare. Tenkrát se hrála v rádiích od úplně jiné kapely (nějaké taneční, která je dnes už pro mě dávno „no name“ ). A byl to hit, protože bylo léto a hráli to všichni pořád dokola. Pořád mi to vrtalo hlavou, protože jsem měla pocit, že už jsem to slyšela někde jinde a jinak. Až jsem sebrala odvahu a zeptala se svého pana učitele na kytaru, jestli to zná. Jasně, že znal. A od té doby už Volare, Bamboleo, Baila Me a další jen od Gipsy Kings.
Koncert byl skvělý. Kromě starých hitovek kapela představila i nové ze svého posledního cédéčka. Světla blikala, lidi tančili, měla jsem pocit, že celý sál víří a tepe v jednom rytmu a já jsem ani neměla chuť vzít telefon a udělat nějaké fotky. Protože takový příval energie člověk stejně nezachytí, to si musí prožít a uložit do sebe na později, na někdy, až se mu bude chtít se vším seknout.
Není možné se po takovém „hudebním chvění“ sebrat a jít domů. Tahle noc prostě nekončí…
A až budu v nebi (nebo možná v pekle, zatím to vypadá padesát na padesát), modlím se, aby tam byl jukebox jen pro mě (každý máme jiný vkus, co si budeme povídat). A ať už se moje hudební cítění bude přibývajícími léty měnit jak chce, Gipsy Kings tam prostě chci! A tečka.
