foto: archiv_Mňága a Žďorp
Kapela Mňága a Žďorp pojmenovala své 4. album Made in China. Zajímavostí ale je, že album se opravdu nahrávalo v Číně! Zajímavé téma, proto jsme se kapely na pár věcí ohledně jejich novinky zeptali!
Natočili jste nové album Made in China, jehož název je dost výstižný, protože je opravdu natočené v Číně. Otázka tedy zní, jak vás to napadlo – natočit desku v Číně a pojmenovat album Made in China?
Tak ono bylo nejdřív to pojmenování. Mě nejdřív napadlo, protože jsme měli kdysi Made in Valmez, že by se nová deska mohla jmenovat Made in China a odrážet jakoby ten vztah čtvrtstoletí, kdy vlastně pro mě osobně i pro většinu lidí v Česku byl svět takový zavřený – hranice. My, kteří jsme měli pasy, mohli jsme cestovat do Bulharska, Rumunska a dál už moc ne. A najednou můžeme kamkoliv. A zároveň vlastně se Čína stala takovou tajuplnou zemí pro nás nevzdělance, kdy téměř všechny ty krámy, co potřebujem k životu (i třeba příbory!) jsou vyrobeny v Číně, ale my o tý Číně fakt skoro nic nevíme, kromě toho, že každej zná Mao Ce-tung, Velkou čínskou zeď a takový povrchní blbosti. Tak jsem si udělal takovou složku, že budu psát písničky na novou desku a ta se bude jmenovat Made in China. A čuměl jsem na to tak dlouho, až mě napadlo – vzpomněl jsem si na takovou příhodu, kdy jsme hráli v roce 91 v Londýně a já jsem tam dělal takovou jakoby přednášku pro Angličany, kteří se učili česky na univerzitách v Londýně a zapomněl jsem, že mluvím s Angličanama a řekl jsem jim, že jsme vydali desku, která se jmenuje Made in Valmez a přeložil jsem jim to jako že to znamená „Vyrobeno ve Valmezu“ a oni se strašně chlámali, protože tomu rozuměli, že jo. Tak mi to nějak utkvělo, naskočilo mi tam to slovo „vyrobeno“, říkám si: „Ty vole, to by byla fakt jako docela kokotina jet to nahrát do Číny.“ Doslova jako.. vtip se stává vtipem, když se osobně udělá. Třeba jsem teďka slyšel nějakou historku o chlapovi, který chtěl toho druhýho zabít tak, že mu naklihuje plnovous vleže ve spánku. Ten se pak posadí a propíchne si tím břicho. To je jako blbost, že. Ale on fakt sháněl klích a fakt to chtěl udělat, jo. Takže když takový blbosti začneš dělat, tak to povýšíš na takovou perfomanci nebo tak.
Čím dalším je charakteristická tahle deska? Co od ní můžeme očekávat?
No tak je tam 12 nových písniček, který jsme se snažili vybrat z zhruba dvojnásobnýho počtu, který vznikl během 4 let, kdy jsme měli pauzu. A když jsem před rokem naznačil kapele, že bysme mohli jet to do tý Číny nahrát, tak jsme pochopili, že se to musíme naučit. Takže jsme začali zkoušet. Piplali jsme se s tím, až jsme si ty písničky vypiplali tak, abychom tam mohli odjet a jenom je tam nahrát, protože nám bylo jasný, že to tam může být divoký a dobrodružný, takže bylo dobrý mít nějaký základ -a jistotu. No a ještě druhej bod u toho byl takovej, abysme si nějak po těch 20 letech nahrávání desek pomohli, tak jsme řekli, že jsme začínající kapela, která dělá první desku, která musí všechny ohromit a musí se ty písničky dobře hrát na koncertech. Což jako nejsou všechny takový, můžete udělat písničku, která je zajímavá výpovědí nebo textem, ale třeba na koncerty se moc nehodí z nějakého důvodu – třeba že to není takový to tempo, který všechny rozparádí. Takže toho jsme se v tadytěch albových písniček jakoby vzdali a vždycky když jsme zkoušeli a zdálo se nám, že by to někoho mohlo zajímat a někoho spíš ne, tak jsme se na to hned vykašlali a odložili to. Takže jsme vybrali 12 svižnějších písniček a pak jsme tam přidali taky nějakou depku taky ☺.
A máte nějakou oblíbenou písničku? Nějakou, která je něčím pro vás zajímavá nebo speciální?
Tak teďka mám rád všechny žejo, ale mám rád písničku Rodné lány, tak jsme na ni udělali klip. A mám strašně rád písničku Zůstaň, což je taková moje jakási retrospektiva, jak jsem žil. Je to taková výpověď zoufalce, která tý ženský říká hlavně, aby zůstala. Kapela se v tom taky docela našla. Těším se, až to budeme hrát živě.
Písničky píšete tedy vy, předpokládám.
Písničky tady na tý desce jsem napsal já, ale také jsem připsal spoluautorství kamarádům z kapely, protože z takovýho toho striktního hlediska je autor ten, bez něhož by ta písnička vůbec nevznikla. První, kdo začne něco takovýho hrát a ostatní se přidají, tak to je autor. Ale i když většinou jsem ten první impuls dělal já, tak kapela přispívala tady na tý desce takovým způsobem, že jsem do těch písniček připsal toho, kdo přispěl nejvíc. Když je skvělá basa, úplně boží, tak je tam basák. Protože v Česku a asi ani jinde na světě se neodměňují hudebníci za aranžování. Přijde autor, nakráká nějakou melodii a už je autor. Pak tam přijdou borci, který na tom 14 dní makaj a nikde nejsou zmíněný. Já jako autor proti tomu samozřejmě neprotestuju, ale chtěl jsem to zohlednit.
K písničce Potkal jsem ve vlaku osudovou dívku – je text z vlastní zkušenosti nebo jak vznikl?
No to vzniklo spíš jenom z tý zkušenosti častýho ježdění vlakem. V takový tý postpubertě, když člověk jede sám vlakem a čte si knížku, tak samozřejmě pokukuje po holkách. Tak jsem si jen představil, jak by to mohlo proběhnout. Nezažil jsem to, nestalo se mi to, ale dovedl jsem si to představit. Je to takovej čtyřslokovej příběh, který prostě proběhne.
A natáčení obecně, bylo těžký to zorganizovat v Číně? Jak to vlastně probíhalo?
Bylo to náročný. Ale tak samozřejmě velice pomáhá, když člověk ten cíl má a když má kolem sebe lidi, který mu pomůžou. Některé práce jsme si rozdělili. Velice nás nakopli lidi, kteří nám přispěli v tý vybírací kampani. To bylo fakt boží, protože jsme viděli, že o to maj zájem a že nás podporujou. A potom takový ty samotný organizační věci – tak to jsou věci, který mě i baví. Když mi někdo řekne, že „tohle nejde“, tak to mě baví nejvíc. Když jsem kapele řekl: „Pojďte Made in China nahrát do Číny.“, tak se kluci zhrozili a že jako vtip fakt dobrý. A ptali se, jak tam chci jet, tak říkám „autem asi ne, žejo.“ Takže pak se začly zjišťovat ceny letenek a jestli v tý Číně je studio, což jsme nikdo nevěděli. A myslim si, že jestli člověk nějakou tu energii do toho vloží, tak většinou se ty věci začnou seskládávat. Třeba album Dáreček (se spoustou coververzí našich písniček) vypadalo taky neuskutečnitelně – všechno to obvolat, produkce atd. Takže i tady s tím bylo hodně práce, ale dá se to udělat. Většinou na to platí takový přísloví: „Nejdřív se tě budou ptát, proč to děláš a pak se tě budou ptát, jaks to udělal.“ Takže to vždycky zažívám. A nejhorší je, když věta začíná ALE nebo JÁ JSEM MYSLEL. Na to je jediná odpověď – Nemysli! Zrovna včera jsem koukal na nějakej film a tam byl citát od Hemingwaye, že lidi mají tendenci plést si pohyb s činem. To mě pobavilo.
Největší pomoc nám poskytl Martin Hošek z české ambasády v Pekingu, který všechny věci tam naprosto profesionálně zorganizoval. Bez něho by to bylo fakt psycho.
zdroj: youtube.com
Jak dlouho jste desku vlastně točili?
4 dny. Z toho 1,5 dne jsme zapojovali a celý to zprovoznili. My používáme takový model, že celá kapela to nahrává naráz, bez metronomu, já akorát pak přezpívám pomocný zpěv načisto. Teď jsme měli super studio a mohli jsme i saxofony točit současně s kapelou. Většinou se ani nic nezdvojuje a neděláme skoro žádný playbacky. A když se nám to líbí, tak to necháme a když ne, tak to dáme ještě jednou, většinou 3x. A z těch 3 verzí vybereme tu nejlepší. Protože pak bysme tam byli donekonečna.
A jak dlouho jste byli vlastně v Číně?
Celá kapela 14 dní a já jsem tam zůstal s kámošem – kameramanem ještě týden. Když už člověk je na druhém konci světa a utratí 20 papírů za letenku, tak je blbost se hned hnát zpátky, kde to znám. Tak jsme si to ještě snažili užít trošku. V Pekingu to bylo skvělý taky díky tomu, že jsme bydleli na ambasádě, díky podpoře a benevolenci pana velvyslance Sušky, kterej byl moc milej.
Kdo jsou vokalistky? Podle čeho jste si je vybrali?
Jsou to tři Číňanky. My jsme tam měli spolupracovníka, Martina Hoška, kterého jsme poprosili, aby nám sehnal 3 holky, co si rády zazpívají, žádné profesionálky. My jim nabídneme ve 2 písničkách místo, ať si tam vymyslí, co chtějí. Jen jsme jim přeložili jsme jim texty. V tý písničce Za teplý letní noci zpívají doslova čínsky to, co my česky. A v tý první, tam jakoby odpovídají čínsky do českého refrénu. Celý si to vymyslely v podstatě samy, my jsme byli jen vedle a nijak je nerušili. Perfektní.
Řeknete nám nějaké historky nebo zajímavosti k Číně samotné?
Celý ten pobyt byl taková záplava informací, vjemů a zážitků a vůbec všeho, že večer jsme si už ani nemohli vzpomenout, co se vlastně všechno dělo. Měli jsme tam kameramana, který tam natočil 40 hodin materiálu. A největší klišé, které se o té zemi dá říct je, že je to země kontrastů.. Když jsme byli v Pekingu, tak to bylo 25 milionů lidí na prostoru velkým jako jsou Střední Čechy. Strašně drahý město. Tam mladý holky jezděj v růžových Porsche, to je běžný. Pak jste na venkově a tam lidi mají kulový a žijou v polorozpadlých baráčkách a okolo běhaj psi. Není tam problém mít třeba 50 miliard €. To tam lidi na účtě maj. Jich je miliarda a 400 milionů a říkaj, že 100 milionů je extrémně bohatých a 100 milionů extrémně chudých. A ti chudí jsou tak chudí a nevzdělaní, že na nějakých horských provinciích třeba za zimu zahyne 500 lidí takovým způsobem, že jim je zima, tak se jdou ohřát na asfalt, po kterém jezdí auta, který je teplejší, než všechno ostatní. Oni si tam lehnou a přejede je auto. Tohle se tam opakuje a oni se nejsou schopný naučit, že tam nesměj chodit. To je úplně absurdní. A takových věcí tam člověk zachytí třeba 50 denně. A to jsme ještě nebyli v těch fakt prdelích a různých oblastech, kde jsou ocelárny a tak. Už jenom když jsme letěli letadlem, tak jsme přelítali nad nějakou oblastí, kde byla továrna, která vypadala jak krabičky od sirek. Člověk letěl čtvrt hodiny a pořád to bylo vidět. Obrovská plocha.
Co bylo úplně nejlepší? Co vás nejvíc dostalo?
Nejlepší byl koncert v Pekingu. Tam jsme hráli na takovém festivalu a ten byl ukončený kvůli větrné bouři. My jsme hráli od 7 do 8 večer a byli jsme poslední kapela, která ještě hrála. Byla bouře, že jsme museli stát fakt jako rozkročení. My prostě hráli, všude prach, bordel, stromy se kývaly a my si říkali „Ty vole, my jsme prostě v Číně!“ a lidi pařili. To bylo výborný. A potom se mi strašně líbila taková ta přirozená skromnost lidí. Oni se stydí mluvit anglicky, takže když na ně promluvíte, tak třeba utečou, protože se styděj. Takový ty obyčejný lidi.
My je možná máme spojený s takovýma těma Tatarama a asijskýma nájezdníkama, s takovou tou asijskou nevyzpytatelností – což si myslim, že když oni se do něčeho pustěj, tak to je fakt řežba. Ale mně přišli ty lidi hrozně milí. To bylo příjemný.
Na kdy plánujete tour s deskou?
Jedeme teď listopad a prosinec do 15 měst v ČR a na Slovensku a příští rok na jaře ještě asi 20. A ještě se chceme v květnu do Číny vrátit na 6 koncertů a udělat šňůru i tam, když je to Made in Chine tour. Teď je pro nás priorita ale samozřejmě Česko, zahrát si v Praze, Děčíně, Jablonci a tak.
A je něco, co byste rád sdělil fanouškům?
Tak ať se mají dobře hlavně. Ať si užívají života a berou ho jako dar a ne jako trest ☺.
