Autor: Patrik Bulak
Plzeňská skupina Mandrage vydala úspěšnou desku Hledá se žena. Kapela se deskou a se stejnojmeným songem dostala do podvědomí většiny České Republiky. Popularita na klucích z Mandrage však nezanechala ani škrábnutí, jsou stále pohodoví a vstřícní. My jsme se jich ptali na zmíněnou desku. Co je nové a jak vznikala?
V čem všem je pro Vás osobně nová deska nová?
Mates Vorda (bicí) – Rozhodně v textech a hlavně ve spolupráci s vynikajícím producentem a muzikantem Pavlem Karlíkem. To on nám pomohl naprosto nejvíc jak v práci na nové desce, tak existenciálně a prvotní zážitek ze studia SONO si budu pamatovat doživotně.
P.Bolan (kytara) – Nechtěli jsme zamrznout ve škatulce teenagerské kapely, do které jsme byli hozeni a posunout naši muziku dál do serióznějších rovin. To byl bod č.1 při tvorbě nové desky a myslím, že se nám to vcelku podařilo. Už když jsme jako kapela začínali, řekli jsme si, že se nikdy nebudeme nutně tvářit jako alternativní kapela, co radikálně odsuzuje tu v uvozovkách komerčnější stránku prezentace; ale zároveň nejsme ochotni dělat jakékoli kompromisy, které by sklouzávaly k tomu, co skutečně dělat nechceme. „Hledá se žena“ byla píseň, o které nám všichni tvrdili, že jsme se úplně zbláznili a že nám tu fidlovačku nezahraje žádné rádio. My jsme si za tou písní přesto stáli a dnes je to už 3 měsíce nejhranější česká píseň v éteru. Takže se nám tentokrát naše tvrdohlavost vyplatila.
Při skládání songů předcházela spíš hudba textům či naopak?
Mates – Většinou ano – hudba textům, i když se občas pokoušíme to dělat i naopak, jenže to je pro nás mnohem těžší.
Bolan – Snažíme se více zpívat a méně vyprávět, což je vždycky mnohem těžší pro vytváření náročnějšího textu, který se vymyká z typických koncovek na „Á“. Napsat hluboce myšlenou básničku je jedna věc a udělat z ní píseň, která bude mít alespoň náznak nějaké melodické linky je věc druhá.
Jakým způsobem vlastně tvoříte hudbu a skládáte texty?
Bolan – Hudbu tvoříme jako kapela dohromady. Někdo přijde s prvotním nápadem, který se ve zkušebně různě přetváří a každý se k tomu snaží nějak hudebně vyjádřit. Někdy to zůstane skoro v původním stavu a někdy se z toho stane úplně jiná píseň. Co se týče textů, tak je pravda, že většina z nich se točí kolem žen, což spousta hudebních kritiků nějak nemůže vstřebat (ha-ha). Asi nikdy nebudeme zpívat o tom, že mě přepadl tlustej negr s bouchačkou, nebo že mi bezdomovci zapálili barák. Když o něčem zpíváme, bylo by fajn, aby nám to někdo věřil. Ty ženy nás provázejí v podstatě celým životem a nejvíce těch duševních a srdečních záležitostí se točí kolem nich, takže nejvíce témat k řešení jsou pro mě ženy. Nemyslím si, že psát texty o vztahu dvou lidí je nějaká ostuda, spíš naopak. Není vůbec lehké napsat text, aby v něm bylo něco nového ve vztahu mezi mužem a ženou. Takových písní jsme slyšeli už miliony, takže najít zase něco nového je problém. Nemluvím teď konkrétně o písni „Hledá se žena“, který je v podstatě velice jednoduchý a postavený na sloganu názvu písně, ale třeba „Už mě víckrát neuvidíš, Nežijem na poušti, Místo tmy je venku šero, Potichu“ – to jsou také písně o ženách, ale bez zavedených klišé aniž by se v nich užívali 100x již slyšené výrazy a témata. Žena je pro mě jeden z nejsložitějších tvorů v celém vesmíru. Většina mužů je jako zvířata. K životu jim stačí dostat nažrat a něco oplodnit. Na desce se samozřejmě zabýváme i jinými tématy „Bezejmenný dav“ nebo „Píseň z Marsu“, to jsou texty na které jsme opravdu hrdí, texty s relativně závažnější otázkou. Relativně proto, že pro mě je skutečně momentálně mnohem důležitější vyjít se svojí ženou, než to, jestli za 500 let budeme obývat i jinou planetu. Tyto atypičtější texty jsme paradoxně měli napsané za chvilku, což se vůbec nedá říct o písních, kde se řeší právě ta podle mě nejsložitější otázka muže a ženy.
Od vzniku Vaší formace přeci jen uplynulo pár let…jak se změnily vztahy mezi členy Mandrage, pokud vůbec?
Coopi (baskytara) – Každý člověk se nějak vyvíjí, zvláště znatelná je pubertální a postpubertální doba. Myslím, že jsme to ustáli všichni na výbornou. Každý z nás je jiný a má jiné charakteristické vlastnosti. Každý reaguje na totožnou událost jinak. Ale vždy jsme chování toho druhého respektovali. Když už je něčeho nad rámec, řekneme si to. Je to stejné jako vztah v rodině. Mandrage jako kapela je pro nás všechny velmi důležitá, ale máme se rádi především jako lidé v osobním životě.
Bolan – Když jsme začínali, mně bylo zhruba 28 let a klukům kolem 16 let. Dnes je mi přes 30 a ostatním kolem 20, což už se ten duševní rozdíl trochu srovnává. Když pominu určité malichernosti, nikdy jsme neměli mezi sebou žádné větší rozepře. Fungujeme spíše na způsob rodiny, takže Mandrage je především parta a pak teprve kapela.
Chcete naživo spíše experimentovat nebo se za každou cenu držet studiových verzí?
Mates – Striktně se držet studiových verzí by nás ani nebavilo. Chtěli bychom různě propojovat písně a hrát si s jejich aranží, takže určitě experimentovat, ale zase v rámci zachování původního duchu písně.
Coopi – Nebojíme se experimentovat. Modernizovat a obměňovat písně pro každý koncert tak, aby nebyly pro nás a naše fanoušky fádní a nudné. Myslím, že jarní turné bude velikým překvapením pro všechny fandy.
Jaká skladba z desky je nejstarší a jaká naopak nejmladší?
Bolan – Všechny písně jsou zcela nové a vznikly pro novou desku. Žádná z písní není tak říkajíc „ze šuplíku“. K těm nejdříve vytvořeným však asi patří „Bezejmenný dav“ a „Mozek“, který se ale dlouho přetvářel než našel svoji současnou podobu, kterou můžeme na desce slyšet. A píseň „Nežijem na poušti“ byla asi poslední, protože celá vznikla přímo až ve studiu.
Co se Vám líbí ze současné tuzemské scény a co zase ze zemí jiných?
Mates – Mně se líbí z tuzemských kapel například Bow Wave, 100°C, nebo Jan Spálený. Ze zahraničí například Transplants a Hadouken. Jinak ze starších věcí poslouchám stále King Crimson nebo Franka Zappu.
Coopi – Tuzemská scéna je děsně komplikovaná. Není mnoho prostoru, aby se zde dala propagovat kvalitní hudba po všech směrech. Masivní stahování a kopírování hudby donutilo hudební vydavatelství uškrtit rozpočty a tím trpí kapely i posluchači. Mladé talentované kapely stále existují, ale z valné většiny se prakticky nikdy nedostanou na povrch. To je ta největší škoda. Podpora kultury mizí a lidé ztrácí zájem.
Bolan – Lidé v pokročilejším věku taky už řeší jiné starosti než vyhledávání zajímavých kapel, tak se spokojí s tím, co je jim naservírováno. Což bych samozřejmě nikomu nezazlíval, protože i já už jsem ve věku, kdy nemám tolik času jako ve dvaceti. Bohudík jsem díky Mandrage stále hudebně aktivní, což mi dopomáhá k tomu se stále zajímat.
Coopi – Abych se vrátil ke konkrétní otázce – každý z nás má své oblíbence. Tady i ve světě. Já osobně preferuji zahraniční interprety Muse, Pink, NIN, Oasis atd. Z českých Wanastovky, Lucii, Sunshine.
Bolan – Co se týče českých kapel, které třeba potkáváme na koncertech a festivalech, tak řeším už jen to, jestli jsou to normální kluci s kterými se dá pokecat a nechovají se jak banda pitomců. Pokud se s nimi dá vyjít, popřípadě vznikne nějaké kamarádství, už neřeším co hrají a rád se s nimi na nějakém koncertě zase potkám. Kapely které poslouchám jsou žánrově opravdu různorodé a je jich strašně moc. Naučil jsem se už dělit muziku pouze do 2 škatulek. Líbí – nezajímá mě. Když se podíváš na www.mandrage.cz , v sekci KAPELA máme každý složku „oblíbená muzika“, kde můžete najít pár tipů na naše osobní favority. Já jedu nejvíce ve starobinci (ha-ha).
Co by dnešní hudba měla lidem dávat, cítíte potřebu nějak na lidi v něčem apelovat – pokud ano, na co je podle vás apelovat třeba?
Bolan – Pro mě je muzika forma určité zábavy nebo relaxace. Muziku, kterou poslouchám, mám od toho, aby mne bavila. Nehledám v tom žádná kouzla, poučky, příručky. Nejhorší pro mě je, když se muzika bere příliš vážně a začne se v ní někdo rejpat, pihňat a rozebírat do vyhrocených diskuzí. Respektuji hlavně člověka jako takového nehledě na to, co dělá za muziku. Člověk, který tvoří geniální věci může být absolutní idiot a naopak. U těch zahraničních umělců ale moc nevíme, jací doopravdy jsou, tak posloucháme to, co z nějakého důvodu lahodí našemu uchu. I když se kapela v textech zaobírá určitými apely na závažná témata, neposlouchám to z důvodu, abych si něco uvědomil, ale protože mě to baví a chci to poslouchat. Někdo bere kapely, které místo otázky globálního oteplování zpívají o ženských za méněcenné, ale jak už jsem říkal pro mě osobně je vztah s osobou, s kterou mám rodinu, mnohem důležitější a závažnější, než vyvražďování tuleňů. Samozřejmě kapelu, která bude psát skvělé písně o tuleních, xenofobii a řízení automobilu v opilosti, si také rád poslechnu. Ale rozhodně ne z důvodu že upozorňují na věci, na které je upozorňovat třeba, ale z důvodu, že mě to bude bavit. Jednou bych chtěl třeba napsat text o tom, jaké svinstvo je náboženství nebo že stále v dnešní době existují lidé obdivující genocidu II. Světové války, ale zatím si na to netroufám, protože mám pocit, že toho stále nevím tolik, abych si mohl dovolit o tom někoho poučovat.
Jaké je případné poselství nové desky a v čem se chcete do budoucna zlepšovat?
Mates – Zlepšovat se určitě každý ve svém nástroji a přesnosti hry na něm. Zkvalitňovat hudbu i texty a hlavně se pořádně sehrát a mít přesný přehled kde a kdy je jaká nota a hrát to tak nějak automaticky.
Bolan – Pokud si najdete k této desce nitky a něčím vás zaujme, vyhráváte skvělý dar bavit se z malosti života.
