Taky Vám pořád ještě v hlavě zní melodie First class loser? Že ne? To jste se asi zapomněli ve čtvrtek stavit v Incheba areně! Čtvrtek byl přesně ten den, kdy jsem byla vděčná, že je letošní zima v podstatě studený léto. Ohromná fronta před pražskou Incheba arénou totiž značila chvilku čekání. Čekání, který se ale dost vyplatilo! Koncert tam totiž odehráli irsko-američtí Dropkick Murphys, kteří přivezli svou novou desku ’11 short stories of pain & glory‘, která vznikla v lednu 2017. Bohužel fronta u vchodu nebyla jedinou frontou. Tenhle koncert byl totiž tak beznadějně vyprodanej, že aréna praskala ve švech. A tak se fronty stály na šatnu, na záchody i na pivo. Člověku to dokázalo dost znepříjemnit večer, ale ve chvíli, kdy světla zhasla a na pódiu se objevil předskokan Glen Matlock, se dalo na všechno zapomenout.
Bohužel musím svým subjektivním pohledem napsat, že jsem byla víc zklamaná než nadšená. Jasně, můžu říct, že jsem viděla člena legendárních Sex pistols (na kterejch, přiznejme si, jsme kdysi všichni alespoň nějakou dobu ujížděli), ale bylo mi z toho spíš smutno. Stál tam tak samotinkej a osamělej, navíc ne moc dobře nazvučenej, že ani několik fláků od Sex pistols tomu moc nepomohlo. Jak o něm kdysi řekl Johnny Rotten ,,byl moc uhlazenej“.
Odejít si pro pivo v tu chvíli nebyl projev neúcty, ale spíš pokus o dobře promyšlenej tah, kdy nebude taková fronta před barem. Byla. A bohužel cesta zpátky se mi jevila lepší s přeskákáním několika hlav a zábradlí haha.
Dlouhoočekávaní králové celtic-punku Dropkick Murphys zachránili situaci hned první sekundou jejich show. Občas se po určitejch koncertech divím, že základy arény/klubu, ve kterým se koncert odehrává, tohle všechno vydrží. Tohle byl jeden z nich. Kapela zvládla energicky rozpálit celý obecenstvo včetně těch největších morousů vzadu, tvořících nedobytná opevnění haly. Vzduchem se nesla skvělá atmosféra nacucaná Guinessem a irskou whiskey a tak nebylo divu, že u těch nejznámějších pecek bylo trochu nedýchatelno. Nadšení fanoušci ale ocenili i věci z nový desky jako třeba song ‚Blood‘ nebo ‚Paying my way‘, který měli možnost živě slyšet úplně poprvý.
Ve chvíli, kdy jsem zaslechla počáteční tóny ‚I’m shipping up to Boston‚ mi bylo tak trochu jasný, že koncert už je u konce. Nezapomenutelná show a nálada mě budou ještě chvíli hřát a věřím, že i Vás.
(Zmiňovat konečnou frontu na šatnu snad ani nemusím haha).
