Sobotní odpoledne ve znamení punk rocku řízlýho pořádnou dávkou keltskejch rytmů? Proč ne?! Teda vlastně… JO!
Smíchovskej prostor MeetFactory otevřel brány a nabídl prostor pořádný události – pražští Pipes and Pints se nám totiž, po poměrně dlouhý odmlce (dvouletý, pokud dobře počítám), konečně rozhodli živě představit novýho frontmana Travise O’Neilla z Irska. A je to teda pořádnej řízek, haha.
Když nad tim tak přemýšlim, pořádně jsem za ty roky nepřišla na to, kudy se do MeetFactory leze – důležitý přece ale je, se tam vždycky nějak dostat. Sehnout se, prolézt dírou v plotě, přeskákat koleje (tohle doma nezkoušejte), dokouřit, pozdravit kámoše a tradá dovnitř pro pivo než se to semele. Je vyprodáno, takže po prvním metru už mě vlastně dav v podstatě semlel. Na baru objednávám pivo a sotva se stačim otočit k pódiu, tam už se totiž rozehřívá čtyřčlenná kapela Agony, plná krásnejch hustokrutopřísnejch ženskejch a tak není divu, že obecenstvo tvoří především chlapi, muži, páni. Slyšim to prvně, ale cenim veškeré nasazení, co do toho holky dávaj a uznávám, že kapely tvořený jen něžným pohlavím maj něco do sebe.
Zanedlouho na jeviště nastupuje banda Trautenberk z Klatov, hrající alternative-metal. Tak tihle chlápci odění v bavorskejch krojích? (zdůrazňuju, že nejen pánskejch) To je něco. Radost nejen pro oči, ale i pro uši. Ne, že bych neměla ráda krásy našeho jazyka českého, ale chvílema jsem si řikala, že bejt to v angličtině, je to ještě větší nářez. Zpěvák mezi songy chrlí vtipy a ve chvíli, kdy začnou hrát Anička je kus, po níž následovalo třeba Skákal pes, se slečna vedle mě začíná zubit o 106, odhaduju, že se tak asi jmenuje. Došlo i na wall of death, což u českejch kapel zase tak často nevídám, tak se křenim a od baru zvedám alespoň pivo na důkaz respektu.
Ve chvíli, kdy se na podium přiřítí Pipes and Pints, jakožto headlineři večera, se sál plní k prasknutí i veškerejma kuřákama a lidma, co si bláhově nechali utéct předkapely. Myslim, že tuhle kapelu nemusim nijak sáhodlouze představovat. Za svýho fungování se totiž stihli zarýt do paměti obecenstvu nejen na domácí půdě, ale i různě po světě. Hlavním důvodem, proč jsem na tenhle koncert přišla ale nebyla jen moje láska k jejich tvorbě, ale hlavně zvědavost. Během posledních pár let totiž v týhle partě nastalo pár změn, včetně změny zpěváka. Přiznávám, změny zpěváků vždycky nesu těžce, ale Travis se toho chopil hodně statečně a co víc, zapadl jako článek puzzlí. Samozřejmě, že jsme všichni byli zvyklí na energičnost a chraplák původního zpěváka Syco Mika, ale Travis O’Neill dokázal, že i starších songů se zvládá svym nektarovym hlasem zhostit jako by v kapele byl už od jejího založení. Během koncertu jsme si tak mohli všichni hodit kopejtkem jak na starý známý písničky, tak na ty nový jako Raise our flag nebo Dark into the night, na kterejch kapela dělala poslední půlrok.
Nejsem si jistá jestli se nám kapela snažila posledním songem Runaway něco naznačit (haha), přece jenom to byl koncert dlouhej, že i sportovec to sotva celý udejchal, ale kdo neodchází z koncertů uřícenej, spocenej, zmlácenej a šťastnej – jako by nebyl.