Skupina Who killed Rose je sice klasická, co se týče uskupení, nikoliv stylem hudby. Rockové trio je neobvyklé skládáním songů. Je mi ctí vám představit zpěváka a nestydatýho kytaristu Šimona, Honzu s hutnou basou a Adama, který rozdovádí fanoušky na bicích. Zní to jako porno. Porno hudby. Kluci se nedrží klasických postupů, jako to dělá spoustu punkových, rockových nebo indie kapel. Jejich jedinečnost najdeme v jednoduchosti. Týká se to především kladením důrazu na instrumentální části písniček, které jsou doplněné našlapaným zpěvem a vokály. A s jakým že žánrem máme tu čest? Sami nevědí. Jak říká bubeník Adam: „atmosféra skladeb připomíná ponurost grundge, rozjetost punku, novátorství indie-rocku a chytlavost brit-popu.“
Poznámka redaktora pro nedočkavce, kteří chvátají na jejich koncert a nestíhají si dočíst článek do konce – doražte v sobotu 14.října do Klubovny, kde se vám kapela Who killed Rose představí osobně společně s americkou kapelou Magnuson. Bude to k sežrání!
Kdo z vás je ten největší rebel a proč?
Honza: Já myslím, že Šimon nebo Adam, já jsem do 6. piva nudnej člověk.
Adam: Největší démon je Honza. Někdy i po dvou pivech vypadá jako jinej člověk, jenom s tím rozdílem, že jich pak dalších patnáct vydrží. Šimon to zas bez problémů dokáže táhnout do šesti do rána…
Šimon: Já myslím, že to je Adam. On je takovej démon v převleku člověka (smích).
S jakým příběhem si vaši kapelu vaši fanoušci můžou spojit?
Honza: Po pouhém jednom poslechu naší kapely se Vám změní život od základu. Zmizí pleš, narostou Vám svaly. A opačnému, případně stejnému, pohlaví budete natolik atraktivní, že to nebude stíhat odhánět.
Adam: To se nedá vyprávět, to by bylo na kriminál.
Šimon: No, já myslím, že v klubu FreeMasonic v Praze na nás rozhodně nemůžou zapomenout. To byl klub, kde se nás zvukař po pár minutách zvukovky zeptal, jestli nemůžeme hrát akusticky a s metličkama.
Dříve jste se jmenovali The Black Daffodils. Proč jste se přejmenovali a jak jste zrovna na tento název přišli?
Šimon: Protože se to blbě pamatuje a někdo v tom slyší Daffodildos. Především nám odešla basačka Adriana a s příchodem Honzy jsme měli pocit, že s novou krví přichází i nový název. Nová éra.
A co ten název pro vás znamená? Jak vás vystihuje?
Šimon: Název je unikátní v tom, že nese příběh. Ne moc veselý, ale naše songy jsou spíš depresivní, ačkoliv taneční. Zajímavá kombinace. Příběh je o znásilněné a pohřbené holky ze Skandinávie, kde detektivové nedokázali vypátrat jejího vraha. Nás to inspirovalo v tom, že se taky tak nějak všichni hledáme. Jsme takové pátrací trio. A když se nenajdeme my, aspoň dopadneme vraha. V hospodě se jich totiž válí nejvíc.
Kdy je váš nejbližší koncert a na jaké kapely se můžeme těšit?
Adam: Hrajeme 14.října v Klubovně s americkou kapelou Magnuson.
Jak jste se k Amíkům dostali?
Honza: Hele byla to náhoda docela. Jednou nám napsal jejich manažer Daniel, který pro kapelu plánoval turné po Evropě. Našel si nás na Bandcamp a slovo dalo slovo, plácli jsme si a teď to spolu v Klubovně rozvalíme. Nikoliv rozbijeme. To si naši fanoušci občas můžou myslet, ale není to náš záměr.
Jaké máte očekávání ze sobotního koncertu?
Honza: Očekávám výdělek s 5 nulami minimálně!
Adam: Minimálně pět vodek.
Na co se nejvíce těšíte? A z čeho máte obavy?
Honza: Těším se na hraní, to je druhá nejlepší věc, co na světě je. Obavy si člověk nesmí připouštět.
Adam: Obavu mám z nedělního rána. Těším se na Magnuson. Je to pár – Greg a Kyrsten – kteří se střídají za všemi nástrojemi a dohromady dávají hodně zajímavej zvuk. Jsem na to zvědavej.
Šimon: Teším se až před fanoušky zahrajem dva nové songy, které zatím neopustili stěny zkušebny. Těším se na reakce a pogo diváků, na pot, který na nás bude cákat z jejich nahých těl. Doufám, že především z ženských.
Můžou se vaši fanoušci těšit na vydání CD?
Šimon: Před létem jsme nahráli tři songy ve studiu Svarov pod aktovkou Tomáše Konůpky (bubeník a producent Mydy Rabycad ) a Lukáše Martínka (kytarista a hudební producent). Momentálně skládáme nové věci a snad najdeme na další nahravání nějaký sponzoring, abychom mohli konečně nějakou tu desku nahrát.
Kdo ve vaší kapele skládá a co vás inspiruje? Jak se podílíte všichni na tvorbě finální hudby?
Adam: Nápady nosí Šimon i Honza a oba se neskutečně doplňují. Já se je snažím co nejrychleji chytit. První emoce bývá hodně důležitá. Osobně mě hrozně baví, že se nikdo v kapele neprosazuje a všechno funguje v příjemný shodě. Musí nás to bavit všechno a máme na velký štěstí na podobný vkus.
Chodíte se vzdělávat i k jiným profesionálům mimo zkoušky kapely?
Honza: Já byl u učitelky zpěvu asi třikrát, ale jedna lekce stála patnáct set. Přítelkyně mě začala podezřívat, že chodím za kurvou, tak jsem toho radši nechal. Ale vážně, všechno je dnes na youtube, takže to člověk klidně může dělat samostudiem.
Adam: Protože mám handicap a hrát jsem začal až ve věku 34 let, doučuji se u jednoho z největších profíků a nejlepších učitelů na bicí v ČR Tomáše Konůpky. Je to dobrej kámoš, ale taky přísnej pedagog, a tak jsem rád, že nade mnou zatím nezlomil hůl, resp. paličku.
Šimon: Já jsem byl párkrát na bubenickým workshopu. Mimo to ale poslouchám a hledám novou hudbu na internetu. A když sem dorazí kapela, co stojí za to, chodím se inspirovat na jejich koncert. Tam se naučím nejvíc.
Čeho chcete jako kapela dosáhnout?
Honza: Chceme Nobelovu cenu za mír a demokracii pro Severní Koreu.
Adam: Rád bych viděl na Spotify naší desku, která bude dávat smysl. A doufám, že se dožiju turné nejen po Česku.
Šimon: Nahrát desku a turné po Evropě. Obecně pro hudbu si ale přeji její kulturní rozvoj u nás v České republice. Nechci, aby se tady nadále poslouchali věci typu Arakain a Kabáti…
Kdybyste si mohli vybrat jednu kapelu, se kterou byste si chtěli zahrát, jaká by to byla?
Honza: Black Sabbath, dokud jsou naživu.
Adam: The Prostitutes
Šimon: Já bych si rád zahrál s Nirvanou, a nebo Blood Red Shoes.
Koho byste představili ze světoznámých kapel, že vám jsou stylově nejblíž?
Honza: Miley Cyrus, bez debat.
Šimon: To se asi nedá tak jednoduše říct, jsme dost žánrově rozpolcení. Každý z nás má trochu odlišné hudebné idoly a tak hrajeme díky této inspiraci každý trochu jinak. Mě to ale připomíná něco mezi Arctic Monkeys, Blood Red Shoes spolu s Queens of the Stone Age a Nirvanou. Když to řeknu nahlas, zní to víc šíleně, než to ve skutečnosti je. Nebo ne?
Jak jste se dali s klukama dohromady? Znali jste se z dřívějška?
Honza: Hrál jsem s klukama společný koncert, když jsem ještě působil ve své předchozí kapele. Už tehdy jsem jim chtěl říct, že mě to baví a že bych s nima rád hrál, ale basačku tehdy měli, tak jsem si musel počkat.
Dosud máte pouze jeden videoklip. Chystáte nějaký další?
Šimon: Máme v plánu natáčet jeden k songu French Connection.
Adam: Bude to pecka.
Jak často se sházíte na zkoušky?
Adam: Snažíme se minimálně jednou týdně. Když zrovna Šimon není v hospodě, Honza v nervu a já vystíhovanej z uzávěrky nějakýho “strašně důležitýho” projektu.
Jaký koncert byl zatím váš nejlepší a proč?
Adam: Zlomový byl první koncert s Honzou v Chapea Rouge v únoru 2016. Po odchodu baskytaristky Adriany to vypadalo v krajním případě i na ukončení. Ale Honza přišel, během tří týdnů se naučil celý stávající repertoár a bez známek trémy ho bezchybně odehrál live. Nalilo nám to novou krev a naději, že jedeme dál.
Co je dnes nejdůležitější na proražení kapely? Hodně koncertovat? Být aktivní na sociálních sítích?
Honza: Až někam prorazíme tak bych na otázku odpověděl rád, ale zatím bych to raději nechal být.
Adam: Super muzika a píle – člověk tomu musí věřit a makat jak kretén. Pak se to třeba povede i u nás.
Kde nejraději hrajete a proč?
Adam: Těšíme se na příští léto, kdybychom se rádi objevili na nějakém větším festivalu s kapelama, se kterejma bude prdel.
Šimon: Miluju Chapeau Rouge a Dejvickou klubovnu. Chapeau je super svoji lokalitou a obecně vzhledem klubu. Chodí tam hodně cizinců, což je super příležitost, jak o sobě dát vědět v zahraničí. Klubovna je zase úžasná v sound systemu a lidma, kteří to tam vedou. Mimo jiné ale mam taky rád Cross Club.
Honza: Jak říká Šimon, možná bych jen dodal Café na půl cesty, protože to je pro mě jedno z nejlepších míst v Praze vůbec.
