Po čtvrtečním koncertě v Brně se kapela Nazareth přesunula do pražské Lucerny. Přivezla s sebou dvě předkapely, svoje největší hity a spoustu energie. Přesto jsem se nemohla zbavit dojmu, že přijetí publikem bylo ten večer hodně vlažné.
Úderem půl osmé večer na podium přišla první kapela Souperman a rovnou začali hrát před téměř zaplněnou Lucernou. Tito alternativní rockeři, hrající od roku 2011, jsou příjemná parta z Brna. Ale jejich hvězda ještě stoupá, proto to ve Velkém sále vypadalo spíš jako v kině. Klidně a tiše.
Lidé pokojně seděli a čekali co přijde, předvedené výkony odměnili potleskem, využívali chvilek na cigaretu a vlastně největší radost z vystoupení měl zpěvák. Plusové body mají Souperman za to, že hrají vlastní tvorbu s originálními texty.
Jako druhá předkapela se představili Creedence Clearwater Revived, kteří budou mít v příštím roce na jaře svůj vlastní koncert v divadle Hybernia. To už bylo trochu jiné kafe. Poctivé rockové pecky s přídavkem americké lidové hudby, country a rock n´rollu začaly hýbat lidmi sedícími před podiem.
Trošku zvláštní momenty nastaly při písni I see the bad Moon arising, když si zpěvák John Fogerty žádal spolupráci fanoušků v refrénu. Všeobecná úroveň angličtiny ten večer byla dost nízká, věkový průměr posluchačů by svědčil spíše ruštině, přesto se lidé snažili alespoň notoricky známá slova vykřiknout a skalní prostě věděli. A ti, co si mysleli, že kapelu Creedence Clearwater Revived neznají, nakonec zjistili, že třeba hit Have You Ever Seen the Rain určitě alespoň jednou slyšeli v rádiu.
Hlavní hvězda večera, kapela Nazareth, nastoupila po „temném“ intru s malým zpožděním. A hned se do toho opřela. Zpěvák Carl Sentance, který je v kapele necelé tři roky, sršel energií, běhal po podiu a hlavně každým tónem dokazoval, že je jedinečný zpěvák.
Je pravda, že v baladě Dream on mě překvapil začátek, kdy Carl zpíval a capella na mikrofon téměř, nebo spíš úplně, bez echa. A tomu říkám buď osobní odvaha nebo bezmezná důvěra zvukaře v interpreta. Popasoval se s tím dobře, ale v písni Love hurts už mi dlouhé dozvuky vyloženě chyběly, stejně tak jako ten původní nakřáplý hlas Dana McCaffertyho.
Koncert probíhal v hodně vysokém tempu, jeden hit střídal druhý, často od sebe nebyly odděleny pauzou a plynule na sebe navazovaly. Carl se snažil s publikem komunikovat, ale jak už jsem psala výše, moc lidí se na anglickou konverzaci nechytalo. A všeobecně jsem nabyla dojmu, že dost přítomných zná od Nazareth pár rockových balad a vlastně to, co se před nimi teď děje, jen tak nezúčastněně sledují. Carl se snažil lidi roztleskávat, rukou nahoře ale byl dost žalostný počet na to, že Lucerna byla úplně plná.
Zhruba ve dvou třetinách koncertu, po několikeré výzvě kapely „come on, come on“, se posluchači začali osmělovat a zaplnili prostor hned před kapelou. Takže kdo si chtěl koncert pořádně užít, měl skvělou příležitost, jak být muzikantům doslova na dosah ruky. Kapela tak podepisovala vinylové desky, zdravila se s fanoušky a zpěvák udělal radost jedné fanynce, když si půjčil její mobil. Koncert, který si natáčela pod podiem, měla najednou v krásném záběru zeshora s celou Lucernou.
A ač mě to hodně mrzí, odcházím s pocitem takového divného prázdna. Nemyslím si, že místa na sezení by koncertu výrazně uškodila. Přestože Carl několikrát vyzýval k tomu, aby si lidé stoupli, téměř všichni se tvrdošíjně drželi svých židlí a všechno přijímali vřele, ale bez výrazného nadšení. Na koncert jsem se těšila, muzikanti předvedli výborné výkony, Carl Sentance je fenomenální zpěvák, který do svého vystoupení dal naprosto všechno, včetně celé kapely. Ale když není ta správná atmosféra… Zase jsem se přesvědčila, že všechno je jen a jen o lidech. A tentokrát to nebylo o těch nahoře, ale o těch pod podiem.
