Letošní festival v Podkrkonoší, Trutnov Open Air 2010 zažije vůbec poprvé nájezd kapely Manic Street Preachers, opředené velkou legendou. Málokterá skupina vyvolávala v 90. letech tolik vášní, nadšení i nesouhlasu. Jak říkal zpěvák James Dean Bradfield, obvykle to bylo padesát na padesát.
Hrdí Velšané, kteří vyrůstali v chudém městě Blackwoodu, na sebe upozornili bolestným křikem, údery do strun a bubnů, až se hitparády v Londýně zatřásly. Parta pocházela z chudého hornického kraje, ve kterém ztratila většina jejich lidu práci. A to mladé rockové bojovníky zatvrdilo. Jejich srdce bijí doslova na levém místě, i když úspěchy v hudební branži jim přinesly mnoho hojnosti a Manics díky svým písním získali loviště takřka po celém světě.
Ale než k tomu došlo, Manic Street Preachers křižovali Anglii a bojovali o publikum. V roce 1992 se uvedli znamenitou, údernou deskou Generation Terrorists, následovanou titulem Gold Against The Soul.
Mladí rockoví válečníci byli nekompromisní a jejich strunobijci Richey James Edwards a Nicky Wire psali do písní slova, která plála hněvem, temněla smutkem a hrála si s poutavými obrazy. Třeba o růžích v nemocnici, které přinesou krásu do míst nemocí a smrti. Richeyho ponurá duše, která se asi velmi trápila, se hodně otiskla na třetí album Holy Bible. Když se jej jednou novinář ptal, jestli si Richey James myslí, že lidé berou jeho slova vážně, rockový bojovník sáhl po břitvě.
Nikoli proto, aby drzého pisálka poslal jedním šmiknutím do věčných lovišť. Na důkaz, že všechno, co dělá, myslí vážně, vyřezal si Richey James do předloktí nápis „4Real“. Zkrvavená písmena dostala ještě děsivější význam, když 1. února 1995, těsně před cestou Manic Street Preachers do Ameriky, Richey James zmizel. A od toho dne ho už nikdo neviděl. Anglie byla v šoku, který se dá srovnat snad jen s tím, když si jiný bojovník s rozdrásanou duší, Kurt Cobain, sáhl na život.
Manic Street Preachers zůstali tři a několik měsíců přemýšleli, co dál. Rozhodli se, že budou pokračovat, i když mnoho lidí jim předpovídalo konec. Jenže zbylí bojovníci, zpěvák James Dean Bradfield, strunobijec Nicky Wire a bubeník Sean Moore překvapili. Zabalili své nové písně do mnohem sladšího přediva, které lačný lid polykal jako lahodnou krmi s příchutí hořkých textů. Album Evertyhing Must Go a zvláště pak titul This Is My Truth Tell Me Yours vynesla Velká Británie na vrchol své přízně. V hlavní osadě Walesu, v Cardiffu, pak Manic Street Preachers přivítali nové století na koncertu před 60 000 lidmi. Byli tak oblíbení, že se stali hvězdami na obřím stotisícovém setkání rockového lidu v jihoanglickém Glastonbury. A jako vzácní hosté tam dostali vlastní záchod, což vyvolalo obrovskou vlnu nevole. Copak jsou to vyvolení?
Nic takového. Manic Street Preachers si užili pozlátkovou slávu a pak řekli, že se vrací k jadrným kořenům na další desce Know Your Enemy. A takhle jsme je poznali i my v Česku, když se Manic Street Preachers v roce 2001 nenuceně pohybovali na oslavě výročních hudebních cen, kde také krátce vystoupili, oděni jako prostí rockoví bojovníci. Ubytovaní ovšem byli ve zlatém wigwamu Four Seasons. Dole v nížinách v hlavním sídle bledých tváří Praze Manic Street Preachers měli také samostatný koncert. Bylo to poprvé a naposled.
Manic Street Preachers, rockoví bojovníci za sociální rovnost a tvrdí kritici kapitalismu se v roce 2001 vydali až na Kubu, aby na sebe upozornili a zažili nové dobrodružství. „Manikům“ tam při koncertu aplaudoval i Fidel Castro. „Nechtěli jsme si hrát na chodící reklamu na komunismus,“ obhajoval tuto výpravu James Dean Bradfield. „Nechtěli jsme říct: Kuba je úžasná země a Fidel je bůh. Na druhé straně Kuba je asi jediná země, která se nezpronevěřila vlastní kultuře. Je mi špatně, když ve velšském Cardiffu vidím na každém rohu restauraci MacDonald´s. Pak je to úleva, jet na Kubu.“
Jistě, každý bojovník by s odporem vyplivl houbovité žvance z Mekáče. Ale svébytnost a úlevu přece nemusejí Manic Street Preachers hledat na ostrově, jemuž vládnou šílení rudí démoni, i když hudbu tam jistě mají fantastickou. Ale možná to bude právě Trutnov a jeho velký rockový summit, který vyladí neklidné duše Maniků, ověnčených mezitím dalšími deskami. Ano, v Trutnově hledejte úlevu, přátelé z Walesu, jež občas vedete řeči, kterým lid pod horami nerozumí. Avšak víme, že vaše těla jsou zjizvena mnohými rockovými boji a u vašich pasů se houpe nejeden hitparádový skalp….
